Snad zlato nepropiju, ale nějakou párty přichystám, těší se Knapková
ROZHOVOR PŘÍMO Z LONDÝNA | Olympijský finálový závod ve skifu žen vypadal na první pohled spíše jako rozjížďka, žádné finále vrcholné akce roku. Skifařka Miroslava Knapková ujela na kanálu v Eton Dorney všem soupeřkám doslova „o parník“ a stala se olympijskou vítězkou. „Tak veselá jsem jen na mistrovství republiky,“ dělila se v cíli o své pocity.
Na tento okamžik jste čekala hodně dlouho, je to vaše první zlato z OH. Jak jste si to užila?
„Bylo to neuvěřitelné, fakt super. Když už jsem v půlce odjela už o tolik, říkala jsem si, co se děje? Pak jsem slyšela svého trenéra, co jel vedle na kole, jak na mě křičí, abych se uvolnila. Věděl, že budu zase tuhnout, tak jsem ho poslechla. Nešlapala jsem do toho a snažila se prostě dojet do cíle.“
A tuhla jste?
„Ano, a ke konci to bylo vidět. Asi tři sta metrů před cílem jsem to i cítila, ale říkala si, že takový náskok přeci nemohu ztratit. Snažila jsem se neudělat žádnou technickou chybu nebo kravinu a hlavně dojet. Nechtěla jsem opakovat Peking, kde jsem to přepálila. Naštěstí jsem to udržela.“
Neměla jste nicméně strach? Bylo vidět, že jste tu cílovou čáru dost hledala.
„Bála jsem se. Už jsem fakt nemohla. Asi jsem ten začátek hodně nakopla, ale zase jsem si říkala, že takový náskok už nemohu ztratit. Počítala jsem metry a odhadovala, zda mi to vyjde nebo ne.“
Ani se nezdálo, že vás trápilo nějaké zranění. Neměla jste strach, že se to na vás podepíše?
„Měla. Šlo ale o to, abych zůstala psychická silná. Možná mi pomohly i předchozí porážky a zkušenosti. Bylo mi jedno, jestli získám bronz nebo zlato, chtěla jsem zajet povedený závod. Kvůli zranění jsem také musela změnit styl, takže jsem to tolik nervala a jela technicky. Lidé mi i říkali, že takto jezdím ještě lépe. Asi všechno špatné pro něco dobré a i to zranění mi pomohlo.“
Co vám v cíli proběhlo hlavou? Přeci jen jste se na zlato z Her načekala.
„Asi, že se opakuje Bled (MS 2011) a že je to tady zase. Užila jsem si to, celý závod. S tím jsem ale i do toho šla, že se nechci stresovat. Svázaná jsem byla už v Pekingu a tehdy se to nepodařilo.“
Bylo pro vás motivací i předchozí stříbro Ondřeje Synka?
„On člověk spíše závodí za sebe, chtěla jsem si jet svůj závod. Před závodem jsem ale od Ondry dostala kytičku pro štěstí a řekl, že mi přeje hezký závod. Také ho se mnou jel na kole. Ta podpora od všech tu byla neuvěřitelná. Bez spousty lidí bych to nezvládla. Dostávala jsem navíc i spoustu hezkých esemesek, což mi dávalo energii a motivovalo.“
Už víte, kam si tuto medaili schováte?
„Teď na krku, pak nevím. Doufám, že ji nepropiju. Je sice těžší než normálně, ale mám ji ráda takto, na krku. A také jsem si říkala, že až vyhraju, mohla bych udělat pořádnou párty. Takže něco přichystám.“
