Takový řev jsem ještě nikdy nezažila, říkala suverénní Špotáková
ROZHOVOR | Trenér Jan Železný za techniku hodu v olympijské kvalifikaci oštěpařku Barboru Špotákovou nepochválil. „Já vím, že to nebylo dobrý,“ odvětila olympijská vítězka. I tak však v klidu prvním hodem předvedla 66,19 metru a po čtyřech minutách měla splněno.
„Tak nějak jsem si to představovala. Hod teda nebyl úplně technicky ideální, jak by měl být, ale energii jsem pošetřila. A s technikou to bude opravdu to hlavní, co budu muset ve finále kočírovat.“
Atmosféra na stadionu je úžasná, že?
„S energií z diváků, co na vás jde, se nemusíte snažit dát do toho nějakou šlupku. Tělo, jak je nabuzený, to vydá samo od sebe. Takže se budu snažit o technický hod. A když je člověk nervózní, má svázanější nohy, takže to musím trochu víc rozběhnout. To bude můj cíl ve finále. Aby výsledek začínal sedmičkou, to bych si moc přála.“
V kvalifikaci jste odhazovala metr před čárou.
„To je můj styl. Já to tak prostě mám. Nějak se bojím té čáry, vždycky odhazuju radši dál. Nechám stejný rozběh, ale můžu to trochu víc rozběhnout, to je důležitý, že mám ještě kam tlačit. Nechám rozběh tak, ale musím víc běžet.“
Oštěpařský sektor je netypický, čára je daleko od travnaté plochy. Jak vám to sedí?
„Je to docela dobrý. Jak je tráva daleko, člověk má logicky pocit, že musí hodit dál. Fakt. To se mi docela líbí. Pro mě je důležité najít bod, kam koukat, ten je zase nízko tím, jak jste od trávy dál. Našla jsem ho, to je hlavní. Je to taková bílá lišta pod obrazovkou. Výrazná.“
Byla tohle vaše nejrychlejší kvalifikace?
„Házela jsem jako čtvrtá, s tím jsem byla spokojená, dobře jsme nacvičili los. Akorát to ranní vstávání před šestou, to už nechci. Už v půl osmý tady klušeme, abychom se v deset dostali na stadion. Síla.“
Můžete takhle brzy ráno snídat?
„Jo, snídala jsem úplně v pohodě. Opravdu jsem nebyla moc nervózní. Je dobré, že když člověk přijde na tenhle stadion, padne to na něj. Ale to je řev, to jsem fakt ještě nikdy nezažila.“
Je to jiný stadion než v Pekingu, že?
„Přijde mi celý nějaký širší. Asi je horší na vítr. Ale nevím, jak vyladili akustiku, to je takový řev, že jsem si pořídila špunty do uší. Když zařvou všechny tribuny, tak mi normálně praskají bubínky. Nevím, jestli jsem nějaká citlivější. Neházím s nimi, ale je to neskutečný řev. Zacpávala jsem si tam uši.“
Finále vás čeká ve čtvrtek večer. Jak strávíte dva dny do něj?
„Budu se nějak ploužit, ležet. Uvidím se s přítelem Lukášem, asi budu u něj, on nemůže být ve vesnici na návštěvě. Asi budu mimo vesnici, abych furt nebyla v atmosféře závodění. Takže půjdu do města, ale tak pět set metrů tam a zpátky. Sednout, lehnout, protáhnout se, lehce zaposilovat. Nevím, jestli Honza na středu naplánuje nějaký lehčí trénink, myslím že ne. Nějaké tónování vždycky provádím, jen si tak vyběhnu schodiště. Ťuk ťuk, ale to mi stačí. Aby tělo bylo furt v tonusu. Když pořád ležíte, třeba když jste nemocní, a pak vstanete, připadáte si pak jako žvejkačka. Rozteklej jako améba. Tak to ne.“
