Moje jedna noha bolí dvojnásobně, říká paralympionik Ježek
Doma má devět paralympijských medailí, z toho pět zlatých. Ke spoustě dalších placek vybojovaných na závodech přidal cyklista Jiří Ježek i další ocenění, a to pro nejlepšího handicapovaného sportovce roku 2011. Vítězem ankety Českého paralympijského výboru se stal podruhé v kariéře. „Považuji to nejen za ocenění svých sportovních výsledků za loňský rok, ale i toho, co pro paralympijský projekt v České republice dělám,“ uvedl.
Paralympijský sport se známý handicapovaný cyklista snaží nejen propagovat, ale také k němu přilákat nové tváře.
„S mým trenérem Viktorem Zapletalem hledáme talenty, už máme špičkovou mladou závodnici Terezu Diepoldovou. Jsem ochotný pomoci každému, kdo bude chtít do sportu dávat všechno,“ říká první český profesionální cyklista s tělesným postižením.
V loňském roce se Ježkovi opravdu dařilo. Stal se mistrem světa na dráze, na světovém šampionátu v silniční cyklistice přidal stříbro a opanoval premiérový ročník Světového poháru v silniční cyklistice, přestože kvůli zranění musel vynechat první dva závody série.
I letošní sezonu zahájil medailově: z únorového mistrovství světa v dráhové cyklistice si z Los Angeles přivezl stříbro. Obhajobu loňského titulu mu pokazil Eduárd Novak z Rumunska.
Ten bude vedle Španěla Roberta Alcaideho a britského závodníka Jodyho Cundyho v Londýně největším Ježkovým soupeřem ve stíhacím závodě na 4 kilometry. „Jsme ve světové špičce čtyři, takže boj o tři medailová místa bude veliký,“ podotýká sedmatřicetiletý Ježek.
Čtveřice největších adeptů na paralympijský titul čítá zkušené cyklisty, každý z nich už má třicítku nějaký ten rok za sebou. Mladší cyklisté se vedle ostřílených závodníků na velkých soutěžích zatím neprosazují. Přesto je Jiří Ježek nechce podcenit.
„Jsou mladí a hladoví po úspěchu. Ale já budu samozřejmě chtít ukázat, že na to pořád mám, chci bojovat o medaile,“ ujišťuje český reprezentant.
A kdo ví, zda bude Londýn jeho poslední paralympiádou. Jiří Ježek nevylučuje, že ho uvidíme ještě popáté v Rio de Janeiru.
„Je to strašně daleko a mě bude skoro dvaačtyřicet, takže to nevidím reálně. Nicméně pokud mě to bude pořád bavit a uvidím, že to baví lidi, kteří mi ve sportu pomáhají, a budu schopen bojovat o zlato, tak možná. Teď se ale chci soustředit na to, abych v Londýně prodal to, co jsem za ty roky natrénoval. Pak uvidíme, co bude dál.“
Přestože vrcholem roku bude paralympiáda, převážnou většinu závodů v sezoně absolvuje Ježek se zdravými závodníky. Léta, kdy mu organizátoři dělali naschvály, protože se báli, že účast jednonohého cyklisty poškodí úroveň závodů, jsou naštěstí pryč.
„I díky tomu, že jsem ty závody jezdil pořád dál,“ připomíná Ježek. „Dnes jsou organizátoři rádi, když na jejich závod přijedu. Pochopili, že nikdy nebudu brát pozornost jejich hvězdám. Jenom ukazuji, že i přes handicap si člověk může naplnit své sny.“
Do pelotonu zdravých profesionálů se začlenil dobře. Jen od ostatních závodníků v kopcích občas slýchá, že má výhodu, protože ho nemůže chytnout křeč do lýtka – alespoň do jednoho. „Myslí si, že mě bolí jenom jedna noha. Jenže mě bolí dvakrát tak,“ usmívá se Ježek.
V závodech se zdravými cyklisty sice nemůže pomýšlet na vítězství, přesto mu přinášejí příjemné okamžiky. „Když se špičkovými závodníky, kteří vyhrávají Tour de France, jedu do kopce a oni toho mají plné zuby, ale pak si všimnou, že mám místo jedné nohy karbonovou protézu, jsou ten obdiv a plácání po zádech velmi příjemné,“ líčí Jiří Ježek.
„Když mi hvězda světové cyklistiky řekne, že si mě váží, je to pro mě odměna. A možná je to lepší než ten závod vyhrát.“
