Ježek: Skončím, až nebudu stačit zdravým

Jednou z hlavních tváří paralympijského sportu. Svoji dominanci potvrdil i na hrách v Pekingu, kde získal hned čtyři medaile, z toho dvě zlaté! „Jsem strašně šťastný,“ přiznal 33letý handicapovaný cyklista.

Zažívá nejen pocity velkých vítězství, ale i svobody. Už čtvrtým rokem se živí na kole jako skutečný profesionál. Pro řadu handicapovaných lidí neuvěřitelná představa.

V Ježkově případě však skutečnost. V deseti letech sice přišel o část pravé nohy, přesto se propracoval do absolutní špičky. „Pro mě to znamená splněný sen,“ prohlásil nejúspěšnější český paralympik.

Jste úspěšným i slavným sportovcem. Skutečně jste si svůj život přesně takhle maloval?
„A víte, že jo? (usměje se) Jako zdravý kluk, když si ostatní děti plánovaly, čím by chtěly být, jestli kosmonauty, nebo řidiči tramvají, tak jsem chtěl být profesionální sportovec.

Mně se ten život hrozně líbil. Tehdy jsem si říkal, že se stanu špičkovým fotbalistou. Budu hrát někde venku, samozřejmě taky za nároďák a lidi mě budou poznávat. To byla vážně krásná představa. Pak ale přišel úraz a já to všechno hodil za hlavu.

Začal jsem se starat o to, abych vystudoval školu, něco uměl a prosadil se. Díky tomu, že jsem začal jezdit na kole, se mi však ta možnost být špičkovým sportovcem znovu otevřela. Pořád to ale nebyla skutečná profesionalita, musel jsem chodit do práce.

Až v roce 2004 se mi to s pomocí mých osobních partnerů podařilo. Mohl jsem se cyklistice věnovat na sto procent a dostal jsem i šanci závodit i se zdravými profesionály.

Jiří Ježek

Narozen 16. října 1974 Profese: handicapovaný cyklista Handicap: amputovaná pravá noha pod kolenem (autonehoda v roce 1985) Kariéra: první závod 1994, první vítězství 1995 v Praze, reprezentant Česka od roku 1998, profesionál od roku 2004 Největší úspěchy: paralympijský vítěz Sydney 2000 (stíhací závod, 1 km pevný start), Atény 2004 (silniční závod+časovka), Peking 2008 (stíhací závod, časovka), mistr světa Aigle 2006 (časovka), mistr světa Bordeaux 2007 (silniční závod). Letos vydal svůj životní příběh pod názvem Frajer. Stav: ženatý, manželka Soňa

Hodně lidí si pod pojmem život profesionála představuje naprostou pohodu. Platí to i ve vašem případě?
„Říkám si velmi často, jak je to krásný život. (směje se) Mám v sobě ale taky pocit, že si to i trochu zasloužím. Nepatřím totiž k těm cyklistickým profesionálům, kteří jsou členy týmu, kde je o ně postaráno.

Ráno si jen od mechanika vezmou kolo, odjedou na něm trénink, vrátí ho mechanikovi a jdou si rovnou lehnout masérovi na stůl. Večer se pak nestarají o to, co budou jíst, kam mají jít druhý den na trénink.

Takhle to u mě nefunguje. Všechno si děláme s manželkou sami. Vedle tréninku, který zabere čtyři až šest hodin denně, je tady dalších deset hodin na zařizování věcí, abych si tu profesionalitu mohl dovolit.

Jde o práci na plný úvazek, nikde mi netečou jen tak peníze. Přesto je to pořád skvělý život. A s manželkou si toho oba vážíme. I když je to na kole těžká práce, pořád je to příjemnější než sedět někde v kanceláři. Což mě asi čeká za pár let.“

Vedle cyklistiky jste se dal i do psaní, ještě před paralympiádou vám vyšla knížka s názvem Frajer. Nemrzí vás teď, že jste s autobiografiií trochu pospíchal? Příběhy z Pekingu v ní chybějí.
„S cyklistikou ještě končit nechci, takže jsem v knížce nechal trochu volný konec.“ (usměje se)

Do dalšího psaní se vrhnete až po skončení kariéry?
„Nedokážu říci, jak dlouho budu ještě jezdit na kole závodně. Protože je to pro mě fyzicky strašně namáhavé, tělo tím trpí. Většinu závodů absolvuju se zdravými cyklisty a abych s nimi mohl vůbec soupeřit, musím být pořád na sto procent připravený.

Normální profesionál jede naplno jeden dva závody v sezoně, ostatní bere jako lepší trénink. To já musím každou akci brát jako paralympijské hry, nebo mistrovství světa. Je to náročný nejen na psychiku, ale i na tělo.

Nevím. Asi by bylo třeba řešení, že bych se soustředit jen na sport handicapovaných. (přemýšlí) Jenomže to nechci, pro mě by to byl krok zpátky. Až se tedy jednou rozhodnu, že už to neunesu na té nejvyšší úrovni, asi skončím úplně. A budu se věnovat něčemu dalšímu.“

A co bude tedy s tím pokračováním vašeho příběhu?
„Kdybych se přemluvil k další knížce, tak by to nebylo pokračování toho, kde ta knížka končí. Spíš bych se věnoval jednomu tématu daleko víc. Buď závodům, nebo co jsem zažil mimo cyklistiku. Kde mi otevřela dveře, co jsem poznal v běžném životě. Asi by to byla úplně jiná knížka.“

Nezlobte se, ale ve třiatřiceti letech není zase tak obvyklé sepsat vlastní memoáry. Jak vás to vůbec napadlo?
„Říkal jsem, že když se sportu věnuju takovou dobu a už ho nedělám ani tolik pro svoje výsledky, tak proč se nepodělit o zážitky a zkušenosti. Paralympijský sport totiž může zdravou společnost informovat o tom, že handicapovaní lidé dokáží prakticky to samé, co ti zdraví.

A dokáží daleko víc, jen k tomu potřebují mít nějaké podmínky. A nejen ve sportu, jde také o uplatnění v běžném společenském životě. Tak jsem si říkal, že by bylo dobré ukázat ten život na mém příběhu. Ukázat, že lze dokázat zdánlivě nemožné.

A prvotní neštěstí přetavit v určitý dar. Chtěl jsem dát takové vodítko lidem, kterým se dnes stane úraz, nebo prodělávají těžkou nemoc, aby se připravili na to, že tímto momentem nic nekončí. Že můžou pokračovat dál.“

Trvalo to dlouho, než jste se rozhodl, že svůj příběh napíšete?
„Myslel jsem na to delší čas, ale opravdu jsem se rozhodl až loni v létě. Přes mého trenéra Viktora Zapletala jsem se seznámil s paní Michaelou Zindelovou, která tu knížku se mnou psala.

Nebo spíš nade mnou držela ruku, protože je spisovatelka. A právě po tom našem setkání jsem si řekl, že to má smysl, že ty zkušenosti, které jsem získal, už asi jiný nebudou. Navíc mě podpořili i lidi z mého okolí, takže pak už šlo jen o to si sednout a napsat to. Což trvalo zhruba asi čtyři pět měsíců.“

Zeptám se přímo, vy jste knížku psal, nebo jen diktoval?
„Psal jsem to já. S tím, že jsem ty texty odesílal paní Zindelové a ona mi říkala, co je dobrý, a co bych měl udělat jinak.“

Kniha Frajer je opravdu povedená, kritiky ji přijaly velmi příznivě. Ale možná příliš krátká, co myslíte?
„Je to krátké. (souhlasně přikyvuje) Já jsem se totiž bál, aby to nenudilo. Zase jsem si ale nechal třeba část materiálu a můžu něco rozvést v další knize.“

Po skončení kariéry byste se mohl klidně dát na dráhu spisovatele. To vás neláká?
(usměje se) „Když jsem tu knížku psal, nechtěl jsem, aby to byl jen klasický sportovní životopis, kterých je tady mraky. Vždyť snad každý olympijský medailista nebo úspěšný sportovec okamžitě vydá knížku.

To já jsem chtěl, aby tam byl příběh, aby tam bylo to přetavení handicapu v profesionální sport. A také mi šlo o to, pokusit se vytvořit motivaci nejen pro handicapované, ale pro každého člověka, který v nějaké fázi života cítí, že se mu nedaří.

A právě po přečtení knížky třeba dostane nový náboj, zkusí něco, čeho se obával. Je to tedy motivační kniha. A s tím psaním: přiznám se, že mě vždycky bavilo. Už ve škole jsem díky svým učitelům zjistil, že mám nějaký talent na slohové práce, takže se toho nebojím.“

Znamená to tedy, že budete v psaní pokračovat?
„Nějaký talent asi v sobě mám, ale tím sportem je to ukrytý, zahrabaný. Člověk na to hlavně nemá čas. Jak jsem pochopil, psaní knížky je velká řehole, strašná práce. Trvalo mi dva měsíce, než jsem našel rytmus, jak to skloubit s přípravou na Peking. Uvidíme.“ (usměje se)

Tak aspoň prozraďte, jestli jste sám spokojený, co jste vytvořil?
„Jsem. Samozřejmě, že by to šlo určitě udělat spisovatelsky daleko líp, precizněji. Ale to si myslím, že nebyl ani cíl. Jsem spokojený i z toho, jaké mám na knížku ohlasy. Nečekal jsem, že to bude takhle dobře přijato všemi, kteří tu knížku četli. Možná mi ale nechtějí říci, že to není ono. (směje se) Ne, opravdu, ty reakce jsou úžasný.“

Psal jste během sezony, kdy jste se vlastně už připravoval i na paralympiádu v Pekingu. Co bylo nejtěžší?
„Určitě najít osu příběhu. Aby to gradovalo, abych vůbec vyjádřil to, co vyjádřit chci. Nechtěl jsem s paní Zindelovou spolupracovat tak, že by ona navrhla příběh a já bych jen dodal svoje zážitky. Chtěl jsem si to napsat sám. A v tom to bylo těžké, protože jsem nikdy nic takového nedělal.“

Hned v první kapitole vyprávíte o své nehodě a následném pobytu v nemocnici se všemi detaily. Máte hodně dobrou paměť.
„Pro mě to je důležitá část života. (důrazně) Právě tohle období jsem musel často vyprávět nejen novinářům, ale také lidem na různých setkáních. Mám to tedy pořád v paměti.

Ale pozor, já na to nevzpomínám v žádném případě ve zlém. Naopak si myslím, že když jsem to takhle vzal já, tak to stejně může vzít každý. Chci dát lidem zprávu, že to původní neštěstí a představa, že se jim zhroutil svět, v podstatě nic neznamená.“

Navzdory handicapu jste se dokázal prosadit. S manželkou jste navíc vytvořili fungující agenturu. Povězte, je na vás jako manažerka hodně tvrdá?
„Určitě. Dělá všechno pro to, abych měl pohodlí a maximální prostředky pro sport. Když uzná za vhodné, že je potřeba se s někým sejít, nepovolí mi ani den volna.

Když řeknu, že nechci, donutí mě se sebrat po tréninku a jet na schůzku klidně přes půl republiky. V tom je přísná. Ale je hlavně přísná sama na sebe. Přestože se jí podaří naplnit rozpočet, který já potřebuju, už někdy v lednu, nezaloží ruce do klína.

Stará se o všechno, co je potřeba. Jsem stoprocentně přesvědčený, že bych neměl lepší zázemí u žádné renomované manažerské agentury u nás, která se stará i o ty nejlepší sportovce. Je to i kvůli tomu, že se Soňou jeden druhého známe. Myslím, že to, co se nám podařilo vybudovat, u nás nemělo obdoby. Jsem na to fakt hrdý. I za ni. A doufám, že naše zkušenosti budeme moci uplatnit pro někoho jiného.“

Agentura funguje a jak sám říkáte, tahle práce vás baví. Dovedete si vůbec představit, že byste působil v roli cyklistického trenéra?
„To asi moc ne. I když. (odmlčí se) Já mám teď vlastně podobnou funkci. Můj trenér Viktor Zapletal je zároveň trenér reprezentačního týmu handicapovaných cyklistů a já jako nejstarší a nejzkušenější závodník funguju jako jeho pravá ruka.

A jsou momenty, kdy sportovec potřebuje slyšet i jiný názor než jen ten trenérův. Já navíc můžu klukům své zkušenosti předávat přímo na kole při tréninku a trochu přežvýkat to, co po nich trenér chce.

Říkám si taky, že s Viktorem máme tak dobrý vztah, že by byla škoda se pak rozejít. Takže určitě bych chtěl v té první fázi, až skončím, mu trochu pomoci. A dělat něco jako pomocného trenéra. Jsem přesvědčený, že my dva bychom vytvořili skvělý trenérský tandem, který by mohl být užitečný i pro zdravé závodníky.“

A kdo z vás by byl hodný kouč a kdo ten zlý?
„Já bych byl určitě hodný trenér. Ale to vlastně i Viktor. Takže to nevím, jestli by nám to fungovalo. (směje se) Na druhou stranu bych byl dost náročný, protože já moc dobře vím, že jenom největší sebekázeň a maximální profesionalita vedou k dobrým výsledkům.

A určitě bych to chtěl i po svých svěřencích. Ovšem jen do určitě míry. Oni sami musejí pochopit, že to chtějí sami. Nemá smysl tlačit někoho, kdo je od přírody flákač, a každý den mu volat, jestli je zrovna na tréninku. Já se mu budu prvních pár měsíců snažit vysvětlit, jak by se měl chovat. A když to nepochopí, tak mu není pomoci. Takže budu asi zlej.“ (směje se)

Na kole jste objel skoro celý svět. Už jste si vybral místo, kde strávíte důchod?
„To je ono! Přesně tak, dobrý nápad. (nadšeně) Nedávno jsem si zrovna říkal, co kdyby náhodou se tady v Čechách začalo něco špatně vyvíjet, kam bych asi šel.

Díky tomu, že mám skvělé zázemí v Dominikánské republice, v Karibiku, nebo naopak v Austrálii, asi bych si hledal místo v těchto končinách. Tam je opravdu pohodový život. Sice pro mě asi moc pohodový, ale v důchodu bych si zvyknul.“ (směje se)

---

Nej Jiřího Ježka

Sportovní zážitek
„Určitě vítězství v Aténách v roce 2004 v silničním závodě. Moje první výhry v Sydney 2000 sice byly pro moji kariéru možná ještě důležitější, protože to celé vlastně odstartovaly, jenže já si to tehdy ani neuvědomoval, co se mi povedlo. Vítězství v Aténách bylo těžké především z hlediska stresu, který jsem si sám vyvolal. Vyhrával jsem od roku 2000 až po Atény všechny závody. A měl jsem tedy pocit, že musím vyhrát i v Aténách, což se mi podařilo až v úplně posledním závodě. Bylo to něco jako poslední hod Báry Špotákové teď na olympiádě.“

Oblíbená cyklistická trasa
„Protože bydlím v Dejvicích, jezdím směrem na Beroun krásnými lesy v okolí Karlštejna. Cyklistika má výhodu, že kdekoli člověk je, ať na závodech nebo na soustředění, může si najít trasu, které by si z auta ani nevšiml. Docela mě baví poznávat jiné kraje, proto střídám i místa soustředění. Není to zrovna pohodlné, ale zase můžu objevit krásný kout světa, kam bych se třeba rád vrátil na důchod.“

Prokleté místo
„To jsem měl, donedávna! Před pár týdny jsme se vrátili ze soustředění ve švýcarském Aiglu, kde sídlí centrum mezinárodní cyklistické federace UCI. Shodou okolností právě tam bylo před dvěma lety mistrovství světa handicapovaných cyklistů a já tam jel s obrovskou ambicí vyhrát silniční závod. Skončil jsem skoro poslední. Ten den mi nesednul a já si v duchu říkal, že za to může právě to místo. A byl jsem rozhodnutý, že už tam nikdy nepojedu. Teď při soustředění se vše změnilo. Jel jsem po trase silničního závodu, co se mi tehdy nepovedl. Klukům jsem říkal, jakej to byl blbej závod. A jak jsem tam tak kroužil, nakonec mi přišlo, že je to tam hezký.“

Frajer
„Pro mě je frajer každý, kdo dokáže něco, co po něm zůstane i po smrti. A na co lidi vzpomínají, ať v pozitivním, či negativním smyslu. Frajeřina je pro mě to, že na vás lidi nezapomenou.“

Kniha
„Nebudu říkat, že jsem nečetl Lance Armstronga. Pro mě to byl docela dobrý impuls napsat něco podobného v českém měřítku. Ale nejoblíbenější? Já mám rád příběhy lidí, kteří jsou svým způsobem zvláštní. Hodně mě třeba v určité době bavily knihy Charlese Bukowského, protože to bylo vždycky o lidech, kteří byli skutečně hodně zvláštní. Baví mě neobyčejné příběhy lidí.“