Šílenec. Blázen. Snílek. I taková přirovnání slýchával jamajský lyžař Benjamin Alexander (38), když se zmínil o tom, že by chtěl svou zemi reprezentovat na zimní olympiádě. Není divu, na lyže se poprvé postavil před šesti lety a premiérový závod jel dva roky zpátky. Přesto si šílený sen splnil. V obřím slalomu skončil na 46. místě. Byl poslední. Ale dalších 35 soupeřů nechal za sebou, protože v těžkých podmínkách nedokončili. Včetně Jana Zabystřana. „Sakra, to bylo těžké! Jsem vyčerpaný, potřebuji masáž a pivo,“ zářil šťastný Jamajčan v rozhovoru pro Eurosport.
Je historicky prvním Jamajčanem, který startoval na zimní olympiádě v alpském lyžování. Benjamin Alexander navázal na neskutečné příběhy bobistů nebo skikrosaře Errola Kerra, který byl devátý ve Vancouveru 2010.
„Moje zlatá medaile je už jen v tom, že jsem mohl být mezi sportovci na zahajovacím ceremoniálu,“ usmíval se vystudovaný bakalář inženýrství na londýnské University College, který se narodil v anglickém městečku Wellingborough jamajskému tátovi Keithovi a britské matce Ann.
Tyhle kluky nemůžu porazit
Že byl v obřím slalomu poslední z těch, kteří dokončili? A že na vítězného Marco Odermatta ztrácel v každé jízdě přes půl minuty? Nad tím Alexander jen mávnul rukou. Měl jediný cíl - dokončit!
„To bylo pro všechny, kteří si myslí, že Jamajka do lyžování nepatří,“ hlásil emotivně do kamer Eurosportu. „Pro mě to bylo všechno o tom, abych dojel. Chtěl jsem se pobavit a dostat se dolů, aniž bych se zranil. Vždyť já jel první závod před dvěma lety, je nemožné dohnat kluky, kteří závodí dvacet let. Přesto jsem to zkusil. A vidíte, někteří z nejlepších na světě nedokončili, takže jsem vlastně před nimi,“ smál se.
Obě soutěžní jízdy jel přesně ve stylu vzkazu, jaký měl přilepený na lyžích. Na lepící pásce měl ručně napsaný vzkaz: „Bav se. A užij si své OWG (zimní olympijské hry).“
Jamajčanův bláznivý příběh začal na sklonku roku 2015. Pracoval tehdy jako diskžokej a dostal nabídku zahrát na vánočním večírku, který jeho klient pořádal na horské chatě v Kanadě. Do hor se mělo letět vrtulníkem, Alexander nabídku v první chvíli málem odmítnul. „Proč bych měl jet na lyžařskou chatu, když ani neumím lyžovat?“ Nakonec kývnul. A hory ho naprosto uchvátily.
Pár měsíců poté si sám vyrazil na dovolenou do kanadského Whistleru. První zkušenosti byly divoké. „Šel jsem lyžovat sám, bez instruktora,“ popisoval pro agenturu AFP. „Vybral jsem si nejlehčí, zelenou sjezdovku. A během první jízdy jsem skončil na zemi asi sedmadvacetkrát. Jezdil jsem pak pořád dokola a na konci prvního dne jsem to zvládl asi se sedmi pády. To jsem bral jako pokrok. Lyžování se pro mě stala posedlost.“
Technika otřesná, ale nebojíš se
Na minulou olympiádu v Pchjongčchangu vyrazil jako fanoušek. O reprezentaci, natož olympiádě, se dlouho ani neodvážil snít. Teprve před dvěma lety ho k tomu posunula rozprava s bývalým americkým lyžařem Gordonem Grayem, který se později stal i jeho prvním trenérem.
„Vzal mě stranou a říkal: Benji, řeknu ti, co vidím - tvoje technika je naprosto otřesná, nikdy jsem nic horšího neviděl,“ vzpomínal s úsměvem Alexander na upřímná trenérova slova v rozhovoru pro BBC. „Ale říkals, že jsi lyžoval jen dvacet pět dní a měl jsi jen dvě lekce. Přesto se mnou držíš krok, nechápu jak. Jsi naprostý šílenec, nemáš strach. A když se nebojíš, máš napůl vyhráno.“
Teprve pak se Alexander do lyžování opravdu opřel. „Gordon mi pomohl pochopit, že když se tomu budu skutečně věnovat, můžu se svému snu přiblížit. I když se zdál být šílený.“ Přestěhoval se do amerického Jacksonu, na kopci byl každý den.
Inspirací byl i legendární příběh jamajských bobistů. Alexander dokonce vyhledal Dudleyho Stokese, pilota jamajského bobu z Calgary 1988, jehož proslavila právě filmová komedie Kokosy na sněhu. „Když si od každého trenéra vezmeš to nejlepší, přinese ti to víc, než abys měl jednoho stálého, ale špatného kouče,“ poradil mu.
První oficiální závod jel Alexander 9. ledna 2020 v americkém středisku Big Sky Resort. V obřím slalomu skončil na 93. místě, na devadesátého druhého tehdy ztrácel v součtu obou jízd 53 (!) vteřin. Za 22 měsíců však dokázal v konkurenci lyžařů z Maroka, Ghany či Východního Timoru, srazit potřebné body FIS na požadovanou úroveň. A olympijskou kvalifikaci vybojoval.
„Myslel jsem si, že je to bláznovství a nemožný úkol, zvlášť když jsem musel bojovat i s uzavírkami hranic a rušením závodů,“ řekl agentuře Reuters. „Je skvělé udělat něco pro zemi, která slavila tolik úspěchů na letních olympiádách. Já závodím proti lidem, kteří lyžují od dvou let a do jejichž přípravy rodiče i svazy napumpovaly spoustu peněz. Nejsem superman, jen člověk. Věřím však, že můj příběh může být inspirací pro mladé.“
