Dobře ví, s jakým cejchem se chystá do akce. Jako jediný obhájce olympijské medaile populárního sportu. Michal Krčmář, minule v Koreji stříbrný v biatlonovém sprintu, se výzvy nezříká a je nachystaný porvat se o kovový úspěch znovu. „Za poslední roky mně chybí výraznější umístění. To mě žene dopředu,“ hlásí 31letý člen někdejší zlaté party, už poslední… Jeho forma šla v posledních týdnech před Pekingem nahoru, což je fajn znamení.
Neschovává se za fráze. Se svojí rolí je smířený. I když se stejně jako Markéta Davidová brání označení česká jednička, tohle spojení se svým jménem nesmaže. „Ale my bojujeme se světem! Ne sami se sebou,“ tvrdí Michal Krčmář, velký sparťanský fanoušek, který v generálce před Pekingem skončil sedmý. Umístění pěkné, ale on chce víc.
Blíží se olympiáda, na níž jste před čtyřmi lety bral stříbro ve sprintu. Co to s vámi dělá?
„Možná trošku nostalgie, ale hlavně motivace. Je to dlouhá doba. Tedy ve sportovní kariéře, v životě zase ne… Od té doby jsem toho zase spoustu odtrénoval. Určitě udělám maximum, abych se prosadil i v Pekingu.“
Vybavujete si přesně okolnosti životního závodu?
„Jasně. Zvlášť, když se mě na to někdo zeptá, tak to mám před očima. Je to největší dosavadní okamžik kariéry. Ale není to tak, že bych na to myslel sám od sebe. Jsem člověk, který kouká hlavně dopředu. Hraju si s obraznou budoucností, ne minulostí.“
Asi by vám nevadilo, kdyby se ta budoucnost taky okořenila medailí.
„Věřím, že bych to nějak zvládnul! (smích) Určitě bych se nezlobil… Teď zase vážně. Přeju každému sportovci, aby aspoň jednou za kariéru prožil to, co já. Ve finále to nemusí být ani olympiáda. Ale když se vám povede něco velkého, v tu chvíli je to k nezaplacení. Hlavou vám probleskne veškerá ta dřina a řeknete si: Jo, stálo za to. Moc rád bych si to zopakoval.“
Vybavujete si i bezprostřední televizní interview, v němž jste se nebál ukázat slzy?
„To šlo ze mě, nic takového jsem neplánoval. Ale vůbec se za to nestydím, v tu chvíli jsem to tak prostě cítil.“
Jaké jste na to měl ohlasy?
„Vesměs pozitivní. Ale já jsem si ten rozhovor vůbec nepamatoval. Až když mi lidi začali psát, že to bylo nádherný, musel jsem si to zpětně pustit. Protože já jsem byl asi v nějakém deliriu, nic jsem nevěděl.“ (smích)
Zaznamenal jste i negativní reakci?
„Byla jedna, která mě fakt pobavila. Myslím si, že jsem jel po olympiádě nějakou exhibici v Jablonci. Přišel za mnou takový velký chlap jako hora. A říká mi: Pěkně jsi mě naštval! Já jsem se lekl, co bude, protože byl dvakrát větší než já, takže jsem instinktivně zaujal obranný postoj.“
Tušil jste něco zlého?
„V duchu jsem si říkal: Sakra, co jsem provedl? Pak ten chlap povídá: V životě jsem nebrečel. Ale ty jsi mě rozbrečel. A to mě štve! Nejdřív jsem se bál, že mi vytkne, že jsem srágora, ale když to potom takhle otočil, tak to možná byla ta nejhezčí reakce, kterou jsem na ten rozhovor měl.“
Jste v týmu posledním mohykánem někdejší úspěšné biatlonové party. Uvědomujete si to?
„Ale věřím, že lidé vnímají i budoucnost našeho sportu. Nemusí to být přímo v téhle sezoně, ale máme v týmu spoustu kluků, kteří k tomu mají předpoklady. Vidím to na tréninku. Někteří jsou na tom buď stejně, nebo ještě líp než já. Ale musí se to sladit se střelbou. Což je biatlon. Náš sport totiž není běh na lyžích a střelba, ale biatlon - nejde to oddělit.“
Co od sebe čekáte?
„Už před sezonou jsem říkal, že bych chtěl párkrát uskočit někam do popředí. Pár posledních sezon mám stabilní výsledky, nevypadl jsem z bodů, ale chybí mi výraznější umístění někde vepředu. To je něco, co mi schází a co mě žene dopředu. Chtěl bych to dokázat.“
Nechcete tedy až do konce kariéry být mužem jednoho povedeného závodu na olympiádě.
„Přesně tak. Ne nadarmo se ve sportu říká, že lidi si pamatují jenom medaile. Nikdo si za deset, třicet let nevybaví, že jsem byl sedmý ve vytrvalostním závodě na olympiádě. Nebo že jsem v sezoně byl patnáctkrát do dvacátého místa. Všichni mají v paměti jenom stupně vítězů. S tím do toho jdu. Vím, že když se chci zapisovat do povědomí, musím získávat medaile. Což není lehký, ale bylo by alibistický, aby sportovec jako já, po tom všem, čím si prošel, říkal, že mu stačí jezdit od desátého do dvacátého místa.“
Co sám v sobě musíte nastavit jinak?
„Ať si vezmu top závody Gabči (Soukalové) nebo Ondry (Moravce), tak se všechno muselo sejít. Lyže, máza, forma. Ale dobře vím, že je potřeba i to, aby člověk zdravě riskoval. Když budu jezdit údržbu, budou to fajn místa, ale nevýrazná. Jakmile chce člověk proniknout na bednu, musí v tom být i kus zdravého risku. Právě o to se pokusím, abych to dokázal zužitkovat v Pekingu.“
Zatím vám ale sezona nevychází úplně ideálně, že?
„Je z mého pohledu taková zvláštní. Začal jsem relativně dobře, pak přišlo hlušší období, ale v poslední době se to zas vrací do dřívějších kolejí. Míchá se vepředu dost lidí. I těch, kteří dřív tak dobře nejezdili. Když to mám říct ze svého pohledu – cítím, že v sobě potenciál mám, akorát jsem ho nedokázal zatím prodat.“
Takže jak byste popsal svoje rozpoložení?
„Nejsem z výsledků extra nadšený, ale zase nejsem ve skepsi, že by to nešlo. Byla spousta závodů, které jsem si pokazil vlastními chybami, které jdou napravit. Spíš si musím pohrát s hlavou, abych byl mentálně nachystaný.“
Máte na to recept?
„Věřím, že ano. Ale nedokážu říct, jestli to opravdu bude fungovat. (smích) Jsou věci, které za ty roky mám vyzkoušené. Tak uvidíme.“
Markéta Davidová nemá ráda označení česká jednička. Jste stejný případ, pokud jde o mužskou kategorii?
„Na to mám podobný názor. Není to tak, že by mi úplně vadilo, že to někdo říká, ale neberu to jako bernou minci. Když to někde řekne, přejdu to, ale myslím si svoje. Všichni máme stejné podmínky, není to tak, že bychom rozlišovali, kdo je jednička, dvojka, trojka… Může se to navíc rychle změnit. Spíš to vidím jako označení novinářů do článků. Aby to dostalo trochu šťávu.“ (smích)
Davidová argumentuje, že soupeříte se světem, ne v rámci reprezentace.
„Tohle podepíšu. Když dojedu šedesátý a budu první z Čechů, tak nebudu spokojený. Ale pokud dojedu pátý, a budu třetí z našich kluků, budu spokojený. My chceme porazit svět, být vepředu! Čím víc nás tam bude, tím to bude jednodušší, protože se tlak rozprostře mezi víc lidí. Dobře si to pamatuju z doby, když byl Ondra (Moravec) s Michalem (Šlesingrem) a Jardou (Soukupem) na výsluní a já jsem měl klid na práci.“
Což asi při olympiádě tentokrát nebude.
„Uvidíme, třeba se někdo z těch mladých dostane přede mě a bude favorit on. Může se to stát. Není to tak, že bych byl před nimi o několik kroků.“
Ale dá se očekávat, že tlak bude hlavně na vás. Jste na to nachystaný?
„Snažím se na to připravit. Přijde olympiáda a všichni budou říkat: Ty jsi stříbrný medailista, budeš to obhajovat. Tak to prostě je, musím to přijmout jako fakt. Kdybych se před tím schovával, myslím si, že to je cesta k tomu, aby to člověk nezvládnul. Na druhou stranu – rád závodím pod tlakem. Když o nic nejde, neumím úplně podávat ty nejlepší výkony. Když jsou závody, v nichž o nic nejde, většinou to pokazím. Protože nemám takový drive. Ale jestli tlak zvládnu? To spolu můžeme bilancovat až po olympiádě…“
Když se bavíme o tlaku, jistě znáte příběh Ester Ledecké. Ta každému z jejího okolí zakázala používat slovo olympiáda, místo toho mluví o přáteláčku v Pekingu. Může jí to pomoct?
„V tomhle s ní vůbec nesouhlasím. Mám to nastavené asi jinak, v tomhle směru jsem to odkoukal od Ondry Moravce.“
Co máte na mysli?
„On vždycky říkal: Olympiáda přijde, a pokud budete dělat, že ne, tak o to víc vás to zaskočí. Ale pokud víte, že v únoru ten závod nastane, a víte, že musíte podat maximální výkony, spíš to zvládnete, než když si budete říkat, že je to přáteláček. Nic vás pak nepřekvapí. Takhle to vnímal Ondra (Moravec) a já musím říct, že s ním souhlasím. A s tím chodím do velkých akcí. Že to opravdu jsou velké akce, na kterých chce každý uspět. Člověk musí vědět, že ty tři týdny budou bolet. Psychicky i fyzicky.“
Co dalšího jste si vzal od Ondřeje Moravce, dlouholeté české jedničky?
„Nebudu mluvit jenom o něm. Ale všichni tři – Ondra (Moravec), Jarda (Soukup) i Michal (Šlesingr) jsou nejenom skvělí sportovci, ale i báječní a správní chlapi. Což mě obrovsky obohatilo. A to je na tom to nejdůležitější. Když budu konkrétnější, díky Ondrovi jsem viděl s výhledem pěti, sedm let dopředu, jak všechno zvládá. Strávil jsem s ním dlouhé dny na pokoji, takže jsem viděl i všechny detaily. Každý je originál, nejde použít všechno, ale spoustu věcí mi ukázal. Nemusím začínat úplně od nuly. Mám nápovědu.“
Můžete být konkrétnější?
„Je jedna věc, která se mi nedaří a možná nikdy nepodaří. Protože jsem jiný člověk, mám odlišnou povahu. Jde o to, jak zvládal vrcholné akce. Když se mu na ní povedl první závod, potlačil emoce, soustředil se dál a celý šampionát nebo olympiádu zvládl perfektně. To se mi na něm líbilo. V tom vidím klíč, jak mít úspěch dva nebo tři týdny v kuse. Ne pouze jednou… To já zatím nedokážu. Když se mi povede závod, emočně to vstřebávám, prožívám to vnitřně, ale zároveň mi to bere energii do dalších dnů. Moc rád bych se naučil to, co uměl Ondra, ale bojuju s tím. Protože to je něco, co nejsem já. Ale funguje to na obě strany. Dobře jsem viděl i to, co Ondrovi nešlo.“
A z toho jste se snažil taky poučit?
„Ano.“
Co třeba?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
