Zbyla poslední z přelomové generace českého biatlonu, z týmu na čínské olympiádě je nejzkušenější. Přesto si Eva Puskarčíková musela na svůj jediný start počkat až na úplně poslední možnost. „Trochu to samozřejmě bolelo i psychicky, když tady člověk je a nemůže závodit. Bylo to těžké,“ líčila poté, co odběhla první úsek ženské štafety.
Den za dnem trávila v hrozné čínské zimě na sněhu, který bere síly, i když se jdete jenom lehce projet. Eva Puskarčíková se v Čang-ťia-kchou od příletu před téměř třemi týdny udržovala v bojové pohotovosti, v závodních sestavách ale stále scházela. Jenom trénovala nebo jezdila cvičné závody.
„Já doufala, že by to mohlo dopadnout, ale na jednu stranu jsem chápala rozhodnutí trenérů. A ač to bolelo, tak kdybych byla trenér, tak to udělám úplně stejně,“ říkala.
Teprve pro štafetu nechal reprezentační kouč Egil Gjelland v zázemí mladou Terezu Voborníkovou a Puskarčíková šla na to. A byl to boj. Běžecky od začátku ztrácela, první střelbu zvládla, při té druhé ale musela dvakrát dobíjet a přišla o další sekundy.
„Bohužel, těch dobíjení a chyb na mém úseku moc nebylo. Ta moje dvě vestoje v kombinaci s mým během bylo hrozně málo,“ hodnotila po předávce na sedmnácté příčce. „Určitě je milé, že jsem aspoň jednou mohla závodit, když už jsem sem jela takovou dálavu. Být tu tři týdny a nezávodit, to bych upřímně radši jela domů.“
Šestikilometrový úsek štafety pro ni byl zároveň posledním vystoupením na olympiádě. Čekání na nominaci si aspoň v olympijské vesnici zpestřovala setkáváním se svým italským přítelem Thomasem Bormolinim.
„On pořád závodil, ale bylo to takové optimistické okénko, že jsme si řekla, že ho tu mám. Lepší než být doma,“ usmívala se Puskarčíková. „Prvních deset dnů, než si to sedlo s testy po cestách, jsme spolu mluvili jenom přes plexisklo. I teď když už jsme protestovaní, pořád držíme distanc.“
Už byla na třetí olympiádě, další neplánuje. Po konci aktuální sezony se chce rozhodovat o dalším pokračování kariéry. „Čtyři roky určitě nedám,“ smála se. „Tělo už trochu zlobí. Je to pak náročné, spojené s psychikou, a když se necítíte dobře na trati, tak daleko víc chybujete na střelnici.“
Přesto má za sebou působivou kariéru, v níž se aktivně zapojila do zatím nejúspěšnější éry českého biatlonu. Pomáhala slavnou kulometnou střelbou a bojovností zejména ve štafetách. Hned čtyřikrát s nimi vyhrála závod Světového poháru. Z roku 2020 má i bronz ze smíšené štafety na MS.
„Bylo to hrozně krásný,“ zavzpomínal. „Tenkrát nám to opravdu sedělo. S Jíťou Landovou jsme byly takové průměrné závodnice, které se dokázaly trefit. A pak jsme tam měly ty dvě srnky, které dokázaly běžet a střílet. A když se to dalo do kupy, tak to bylo boží…“
Olympijská medaile jí zatím oficiálně chybí. Je zřejmě ale jen otázku času, než dostane dodatečný bronz za štafetu z Her v Soči 2014. Původně stříbrné Rusky diskvalifikované za doping.
„Upřímně můžu říct, že já už to nesleduju. Až jednoho dne přijde poštou, takhle si ji vezmu a dám na poličku. A pak jednou budu vnoučatům ukazovat: Babička tady vyhrála! Fotku žádnou ze stupňů nemáme, ale je to tady,“ uzavřela Puškarčíková.
