PŘÍMO Z PEKINGU | Byla to pro ni sedmá (!) olympijská medaile. Ale i tak se jí na tváři objevily slzy dojetí. Martina Sáblíková při večerním slavnostním ceremoniálu přímo v srdci pekingských Her dostala bronzovou placku. Ne, pro ni to není rutina. Pokaždé se v ní mísí emoce, zvlášť letos. Po patáliích všeho druhu, které si prožila. „Medaile je těžká, ale fakt moc hezká. Nejhezčí!“ smála se sportovní hrdinka, která už má zajištěné nesmazatelné místo v československých sportovních kronikách…
Medaili vám předával Jiří Kejval, šéf Českého olympijského výboru. Když zkomolili jeho jméno, rozesmála jste se…
„Přemýšlela jsem, kdo asi bude předávat. A byla jsem ráda, že tam byl někdo, koho znám, protože kdybych udělala nějaké faux pas, tak mě třeba zachrání.“ (smích)
Jaký trapas?
„Mám vždycky strach, že tam upadnu, nebo si vezmu něco jinýho, než mi patří. Tak jsem docela ráda, že se všechno povedlo.“
Stačili jste si s Kejvalem něco říct, nebo se to neslo pouze ve formální rovině?
„Jen mi gratuloval, nebylo tam moc prostoru a myslím, že jsme byli nervózní oba dva. Bylo to ale boží, když je v takový moment poblíž někdo z Česka. Bylo to takové symbolické, než kdyby tam byl třeba Holanďan.“
Když vás vyhlásili, zakroutila jste hlavou. To jste pořád nevěřila, že medaile vyšla?
„Možná mi bude ještě nějakou chvíli trvat, než mi to dojde. Myslela jsem si, že už jsem se s tím od včerejška, v uvozovkách, smířila. Ale pro mě to bylo stejně neuvěřitelný, možná stejně jako ta úplně první medaile. Bylo to hodně emotivní, protože jsem si uvědomila, že je to možná naposled. I když to jsem si říkala už minulou olympiádu. Ale tentokrát už je to opravdu možná naposled…Tak jsem se snažila užít si atmosféru plnými doušky, protože to jsou okamžiky, které v člověku zůstanou až do konce života.“
Po závodě jste říkala, že o kariéře budete přemýšlet až v klidu, během léta. Takže se to nějak posunulo?
„To ne, ale člověk nad tím přemýšlí. Je to všechno náročné fyzicky i psychicky, člověku lítají hlavou věci tam a zpátky. Nikdy nevíte, co se stane. I kdybych si naplánovala, že příští olympiádu ještě pojedu, tak nevíte, jestli to dopadne. Sportovec se pohybuje na hraně a nikdy nevíte, jakým směrem se to otočí. Proto jsem si to chtěla užít, jako by to bylo opravdu naposled.“
Ale slzy dojetí jsou pořád stejné?
„Ve Vancouveru (2010) to bylo daleko emočně vypjatější, protože hrála hymna a bylo to poprvé, byl to můj splněný sen. Zjevila jsem se tam jako dvaadvacetileté pískle. Uběhlo dvanáct let a já tam stála zase. (smích) Opravdu to bylo skoro jako poprvé. Prožívala jsem to určitě víc než před čtyřmi lety v Pchjongčchangu.“
Jaký byl večer po závodu?
„Dobrej. Byla jsem na dopingovce. (smích) Pak jsem šla na večeři a do vesnice jsem se dostala až někdy v půl jedné ráno. Zastavila jsem se na misi, kde jsem zůstala asi do půl třetí. Bylo to příjemné, docela dost věcí jsme rozebrali, pokecali, zasmáli se. Bylo to pohodový a příjemný. Byla jsem docela ráda, že se moc neslavilo, protože jsem si dala jedno pivo a byla úplně hotová.“
Takže jste si nedala za odměnu nic dobrého k jídlu?
Tady to ani není možné. Pro mě byla největší odměna, že jsem to mohla sdílet s ostatními a že se nám to povedlo. Nic víc asi nepotřebuju.“ (smích)
Včera jste zmínila zdravotní problémy, které jste měla na přelomu listopadu a prosince. Musíte dodržovat nějakou speciální dietu?
„Tu ne, ale musím si dávat pozor, aby byl můj příjem sacharidů dostatečně vysoký. Prostě mi tam došlo. Měla jsem málo cukrů a tělo přestávalo fungovat.“
A co jste stihla během dneška, kdy jste měla volno?
„Moc jsem se nevyspala. Když jsem odešla z mise, tak jsme ještě kecaly s holkama asi do půl čtvrté. Musely jsme to ze sebe dostat, vyříkat si, co jak kdo prožíval a jak se choval. Vzájemně jsme se omlouvaly a objímaly, bylo to takové emotivní. Dny před závodem se mnou prostě nejsou jednoduché a holky to sice ví, ale na druhou stranu je pořád dokážu překvapit. (smích) Pak jsem slyšela z druhého pokoje chrápání, a nemohl i kvůli tomu usnout, navíc se mi hlavou honil závod. Pak jsem odpadla. Ale už před osmou jsem byla zase vzhůru a nemohla zabrat. Tak jsem šla na snídani, byla jsem na hokeji, dívali jsme se na desítku a pak šla na medailový ceremoniál. Byl to takový proflákaný den, ale utekl hrozně rychle. Už se ale těším, až budu v posteli.“
Jaká je medaile?
„Těžká, ale fakt moc hezká. Nejhezčí!“
Máte je vůbec ještě kam dávat?
„Na to se místo vždycky najde…“
