Tak už se sakra raduj! Krčmář nechtěl stříbru věřit, aby nic nezakřikl
PŘÍMO Z PCHJONGČCHANGU | Druhý závod na olympiádě v životě… a hned stříbro. Biatlonista Michal Krčmář vybojoval na olympiádě v Pchjongčchangu druhou medaili pro české barvy a po závodě z toho byl doslova v šoku. „Strašně se to ve mně přelévá a nedokážu to úplně vstřebat. Za těch šest let jsem byl zatím jen třetí v Ruhpoldingu a ve sprintu snad jen dvakrát v desítce. Je to nepochopitelné,“ netajil se Krčmář. Ale příjemně nepochopitelné.
Navíc je vidět, jak je to pro vás emotivní. Pořád, když o tom mluvíte, lesknou se vám oči, že?
„Já tomu pořád nemohl uvěřit. I Jura (Hamza) mi ještě během závodu říkal: Tak už se sakra raduj, ukaž emoce. A já říkal: Ne, dokud nebudou všichni v cíli, nic neukážu, aby se mi to nevrátilo. Já si i zašantročil číslo do tašky, abych nic nezakřiknul… Ale pak ty emoce přišly a teď když o tom zase mluvím, trochu se mi to vrací. Tak snad to ustojím.“
Bojujete…
„Ono je to zadostiučinění celému týmu. Nevím, jestli jsem víc šťastnej za sebe nebo za tým. Já za tím vidím práci tolika lidí, a to mě na tom hřeje nejvíc. Nechci říkat, že je to můj výsledek. Tohle je náš výsledek. Ač tu teď stojím já, ty roky předtím tam byli Ondra, Michal, Jarda. To jsou teď jména, která jsem schopný říci, protože u nich jsem viděl, jak se člověk má drát nahoru. Viděl jsem i chyby, které kluci dělali. A Ondra Rybářů mi vždycky říkal: Nekoukej se jen na to dobré, sleduj i to špatné a to nedělej. I když těch dobrých věcí bylo víc.“
Medailové pořadí zemí na olympiádě »
Před rokem vám Fourcade popřál, ať si stupně užijete. Jak to teď vnímáte, že jste před ním?
„No, ale úplně daleko není, v prvním kole stíhačky pojedeme spolu. Vždycky se říká, že olympiáda je plná překvapení a teď jsem asi jedno z nich. Nebylo to tak, že bych šel do toho závodu s nějakým super pocitem, to fakt ne. Pral jsem se střelbou – jednak kvůli větru a i tíze okamžiku. Byl jsem sevřený. Až v sobotu na tréninku přišel takový zlom, kdy jsem si sám sobě vynadal a trenéři se tomu zasmáli a souhlasili. A teď se mi povedlo dostat do svého transu, ve kterém jsem byl schopný závodit sezony předtím, kdy jsem nevnímal absolutně nic, jen to, co člověk má. To se mi povedlo.“
A kdyby vám někdo tohle řekl po nepovedeném prosinci?
„Asi bude znít sebevědomě, když řeknu, že jsme k tomuto mířili, ale říkal jsem už dřív, ten problém byl týmový. Což mě uklidnilo a říkal jsem si, že to je trenérská věc, oni vědí, co dělají a nechtějí nás poslat dopředu, vystřelit naši formu od začátku, ale abychom měli síly na vrchol. A to je u mě velký rozdíl oproti vrcholu minulé sezony. Přijížděl jsem s tím, že jsem hladový po závodech, chci a mám obrovskou chuť i spoustu sil. Naopak vloni jsem přijel do Hochfilzenu a jak jsem tu sezonu docela slušně rozjel a byl vpředu, byl jsem unavenější, nebylo to ono. Věřil jsem, že to trenéři nějak naplánovali, a když jsem viděl, jak jsme se po Vánocích dostali do formy, řekl jsem si, že to půjde.“
Stihl jste to už probrat i s tátou, též bývalým biatlonistou a olympionikem?
„On taťka byl kolem šedesátého místa, ale ještě jsem s nikým mluvit nestihl. Jen tři, čtyři vteřiny s přítelkyní… teď je to šrumec. Taky doufám, že si to užívají.“
Proberete to tedy alespoň s též medailovou Veronikou Vítkovou?
„Až se dostanu na pokoj, tak to už asi bude spát. Ale je pravda, že i ona byla motivační prvek. Viděli jsme na ní, že jsme dobře připravený. Dá se od toho odpíchnout a toho jsem se držel. Říkal jsem si, že na tom nejsme špatně. Verča ale už hodila sprint za hlavu a já budu muset taky, abych se v klidu vyspal. Pondělní závod bude obrovsky těžký, je to vyrovnaný, není to odskočený a bude to boj.“
Jak si věříte na pondělní stíhačku z druhého místa?
„To nevím, já z této pozice ještě nejel. Bude to pro mě něco absolutně nového, ale doufám, že mi tento výsledek dodá klid. Ne, že si řeknu, že mám splněno, protože budu bojovat v každém dalším závodě a nechám tam maximum, ale vnitřní klid v sobě mohu mít. Budu se s tím chtít poprat, ale nevím, nemá cenu predikovat.“
