Jindřich Svoboda

Stal se fotbalovým hrdinou Československa, když ve finále olympijského turnaje v Moskvě vstřelil do sítě NDR jediný gól utkání a přičinil se o zisk zlaté medaile. Jenže sláva rychle odezněla. Jindřich Svoboda se poté živil třeba tím, že natíral jadernou elektrárnu Dukovany nebo pražil kávu. Dnes správcuje na tenisových kurtech v jednom brněnském klubu.

Olympiáda v roce 1980, navíc v hlavním městě světového socialismu. Tlak na výsledky byl obrovský. „Jeli jsme do Moskvy pro medaili, nestačilo se jen zúčastnit,“ vzpomíná pětapadesátiletý muž, kterému z tehdejší slávy zbyla jen ta zlatá medaile. „Dostali jsme za titul padesát tisíc, což bylo sice hodně peněz, ale barevná televize stála třicet tisíc,“ přibližuje kolorit doby.

Co se vám dnes jako první vybaví, když se řekne olympiáda v Moskvě?
„Asi čekáte, že řeknu můj zlatý gól. Ale tak docela pravda to není. Vzpomínám si na celkovou atmosféru uvnitř našeho týmu, v olympijské vesnici, i v přípravě na turnaj. Je toho stále hodně, co se mi vybaví, i když je to už osmadvacet let. Olympiáda, a ještě v Moskvě, to byl pořádný hnací moment pro celý český sport.“

Bylo znát, že olympijský fotbalový tým má před Hrami ve spřátelené Moskvě prioritu v přípravě a prakticky neomezené možnosti, které třeba v té době před jiným turnajem nebyly?
„Určitě. Olympiáda, to byla priorita pro celý fotbalový svaz, pro celé ČSTV i vládnoucí komunistickou garnituru. My jsme měli nejen velké soustředění v Tatrách, dokonce nás pustili na přípravný kemp do Mexika, kde jsme hráli s prvním i druhým výběrem země. Ten výlet nám závidělo hodně lidí! Vše směřovalo k tomu, aby tento tým přivezl z Moskvy medaili. Pro nás nepřipadalo do úvahy, že bychom jeli na turnaj jen tak zúčastnit se, jak se praví v coubertinovském hesle.“

Do celého koloritu doby zapadala i strategie FIFA, která kvalifi kaci o olympiádu rozdělila na teritoria a celý komunistický blok hrál spolu, a měl se tak vzájemně vyřadit. To vás hráče muselo asi štvát, když jste létali do Budapešti, Bukurešti či Sofie, a nikoliv na Západ!
„To samozřejmě taky. Ale nás štvaly i fotbalové okolnosti. V olympijských mančaftech nesměli nastupovat fotbalisté, kteří už hráli na závěrečných turnajích MS nebo ME. A tak třeba Maďaři, kteří dlouho nikde nebyli, přijeli na rozhodující zápas do Prahy skoro s „áčkem“. A stejně jsme vyhráli 3:2 a postoupili do Moskvy. FIFA si to prostě udělala po svém, tehdy Zápaďáci nechtěli do sovětského bloku jezdit. To platilo v evropských pohárech a i v národních kvalifikacích. Proto to tak na moskevskou olympiádu udělali.“

Myslíte si, že tím kvalita turnaje utrpěla? Měl také vliv moskevský bojkot Západu?
„Ve fotbale ani ne. Tam zase tolik zemí nechybělo, snad jen Brazílie. Myslím, že turnaj v Moskvě a Leningradě měl svoji úroveň. Tehdejší východní blok byl pořádně silný. Vždyť Československo vybojovalo v olympijském roce bronz na mistrovství Evropy, hrozně silní byli Jugoslávci, NDR i Bulhaři s Rumuny. Byla to na olympijském turnaji pořádná honička.“

V čem nejvíc?
„Třeba základní skupina v Leningradě. O tom se skoro vůbec nemluvilo a nepsalo. Ale v červenci tam byly bílé noci, nesetmělo se ani na chvíli. Bydleli jsme sice v perfektním hotelu, ale chyběly tam žaluzie, takže jsme všichni do jednoho měli problémy se spaním. A základní skupinou jsme prošli jen tak tak. Možná to bylo přece jen k něčemu dobré, soupeři s námi přestali počítat a my pak došli až ke zlatu.“

Hodně se mluvilo o tom, že se během přípravy a samotného turnaje vytvořila velmi dobrá parta, v níž si nikdo na nic nehrál.
„Při zrodu olympijského týmu tam byly sekce z Brna, Ostravy a Dukly Praha. Trenér Havránek vše ale dokázal báječně skloubit, nejen herně, ale i lidsky. Nechci, aby to vyznělo jako fráze, ale fakt jsme táhli za jeden provaz.“

To ten provaz musel být hodně silný, aby utáhl celý tým při oslavě zlata! Bylo to hodně divoké?
„No jasně. Já jsem šel po finále s Honzou Bergrem na dopinkovou zkoušku. Byli jsme pořádně vypocení, už nás žádný sportovní výkon nečekal, tak jsme s Honzou vypili každý pět piv. Než jsme vykonali potřebu, tak na nás už mančaft čekal. S nimi totiž byli v šatně představitelé ČSTV a fotbalového svazu Himl s Tománkem. Kluci už jich měli plný zuby, spěchali jsme na pokoj, kde byly ledničky napěchovaný chlastem. A tak jsme to rozjeli…“

Kde se vzal v olympijské vesnici alkohol?
„Čech si vždycky poradí, já už ani nevím, kdo to zařídil, ale fakt jsme neškudlili.“

Jaká byla atmosféra Her a jak vypadala olympijská vesnice v Moskvě?
„Samozřejmě byla vybarvená do zlata. Už jen to, že ji stavěli Finové, o lecčems svědčí. Žádní švábi a rusi na pokojích. Byl to komfort, v němž si neznalí lidé ze Západu museli říkat, jak to v tom sovětském bloku nádherně klape a jak se tam lidé mají dobře. Jen na dokreslení: Měli jsme v olympijské vesnici spoustu relaxačních místností, kde jsme si mohli vybrat hudbu, kterou si pustíme do sluchátek. Dnešní mládež s digitální technikou se může jen usmát, ale my jsme fakt čučeli. A to nemluvím třeba o obchodech se sportovním zbožím. Dnes jsou takové u nás v každém hypermarketu, ale tehdy v Moskvě…“

Takže předpokládám, že jste netrpěli ani hladem…
„Vůbec. Jídelna byla otevřena čtyřiadvacet hodin denně a bylo v ní vše, co hrdlo ráčilo. Jestliže se u nás tehdy stávaly fronty na mandarinky a banány, tak ve vesnici bylo tolik druhů ovoce, zeleniny a jiných pochutin, že jsme některé ani nedokázali identifi kovat. K tomu cukrárny, kavárny, prostě dokonalý servis pro všechny účastníky Her.“

Je ale jasné, že sovětský režim musel za toto pozlátko tvrdě zaplatit. Třeba i hlídáním nejen kvůli bezpečnosti účastníků, ale i kvůli tomu, aby někdo nestrčil hlavu tam, kam nemá.
„Ano. Prohlídky při příjezdu do olympijské vesnice byly důkladné. Používaly se detektory, které teď známe z letišť. Hledaly se bomby, šlo se po možných teroristech. Vezměte si, že to byla vlastně druhá olympiáda po Mnichově. Tam se z politických důvodů střílelo a Sověti si tuplem nemohli dovolit, aby se nějaký incident odehrál v jejich zemi.“

Měli jste možnost podívat se i do města, kde to nebylo tak vyšperkované jako ve vesnici a na sportovištích?
„Byli jsme ve městě, ale šel s náma doprovod, který hlídal, abychom náhodou nezabloudili, tedy nešli tam, kam si to bolševik nepřál. Navštívili jsme Rudé náměstí, viděli jsme u Kremlu Lenina. Vešli jsme i do obchodního domu Gum. Tam byl takový nával, jako by dovezli bůhvíco, ale zboží tam neměli skoro žádné. Možná čekali, že nějaké teprve přijde. Ale my jsme tolik času neměli. Jo, a taky si vzpomínám, že na tyto akce jsme s sebou nesměli nosit foťáky. Všechno jsme museli nechat doma v olympijské vesnici.“

Se zlatou medailí se na to jistě krásně vzpomíná. Vyhrát zlato dnes, tak se olympijský vítěz stane v mžiku milionářem a reklamní agentury se o něj poperou. Co jste za vítězství v Moskvě dostali vy?
„Tehdejší předseda vlády Štrougal byl velkým příznivcem sportu a prosadil pro nás velmi slušnou odměnu, myslím, že to schvaloval i prezident Husák. Bylo to padesát tisíc, což bylo na poměry Československa osmdesátých let hodně peněz. Ale barevná televize stála kolem třiceti tisíc. Takže když jsme si ji koupili, tak už nám moc nezbylo.“ (smích)

Takže ani o dalším zviditelnění olympijských vítězů nemohlo být řeči?
„Jako v reklamě? Kdepak! Vždyť v televizi byla reklama akorát s tím vajíčkem (figurka ve tvaru vejce, která reklamní blok v TV uváděla – pozn. autora). Pro nás by bylo největší odměnou, kdybychom se dostali hrát na Západ. Jenže to nešlo, pokud jsme neměli odehrán určitý počet mezistátních zápasů, tak jsme museli čekat až do dvaatřiceti let. Teprve pak si člověk mohl vydělat nějaký šilink na přilepšenou.“

Kdybych s vámi nemluvil o Hrách v Moskvě 1980, tak bych si skoro představil, že řeč je o Pekingu 2008. Divadlo pro olympioniky, tvrdý hlídací režim, cenzura s fotografi emi. To všechno za měsíc sportovce čeká. Co si o pořádání Her v Číně myslíte?
„Vůbec je tam neměli dávat, ale vedení MOV asi podlehlo nějakému vnějšímu tlaku. Olympiáda je největším sportovním svátkem v historii. Má to být oslava, jejíž meze jsou jasně vytyčeny. A to si myslím, že v případě Číny není.“

Vnímáte tedy nějakou paralelu s Moskvou 1980?
„Ale ano. Bude to olympiáda, kde si čínský režim bude vše hlídat snad ještě víc, než oko v hlavě. Maximálně se bude snažit vytvořit sportovcům podmínky pro sport, odpočinek i volný čas. Ale podle mě tím bude trpět celá země. Nejen během Her, ale i potom, jako doplácel celý východní blok na Hry v Moskvě, tak si Čína za olympiádu v tomto roce pořádně doplatí. A draze.“

Takže čínská komunistická diktatura si podle vás průběh Her dokonale ohlídá?
„Musíme tomu věřit. Olympiáda je pro všechny představitele Číny jistě jasnou prioritou. Tam se bude poroučet větru a dešti. To může být snad jediná výjimka, která hovoří pro to, aby se Hry v Pekingu pořádaly.“

Myslíte si, že teď na poslední chvíli nehrozí bojkot z politických důvodů, jak jsme to zažili v Moskvě 1980 od Američanů a na oplátku v Los Angeles 1984 od komunistického bloku?
„Nikdy neříkej nikdy. Ale pokud se tak nestalo dosud, tak si myslím, že k žádnému bojkotu nedojde. Na to už je příliš pozdě, aby se měsíc před začátkem někdo pokoušel bojkotem něco v Číně změnit k lepšímu.“