Jan Železný

ZPĚT NA 1. ČÁST ROZHOVORU >>>

Při své poslední vítězné olympiádě v Sydney jste takhle odrovnal spolufavority Fina Parviainena a Řeka Gatsioudise…
„Nebyl jsem to jen já. Byli jsme tři. Já, Backley a Makarov. Když šli Parviainen a Gatsioudis na první pokusy, věděli, že na medaili musí hodit strašně daleko, nějakých osmdesát osm metrů. A to je v oštěpu dálka. To s člověkem zacvičí. Tam stačí jenom trošku pochybností a už je to pryč. Oni to nezvládli. Není to jednoduché. Třeba Hecht, to byl pan závodník. Xkrát hodil přes devadesát metrů. Ale na velkém závodě nic nepředvedl, jen jednou na mistrovství Evropy. Přitom mohl medaile vozit.“

Nepřijde vám, že mistryně světa Barbora Špotáková se v závodech chová podobně jako vy? Často mluví o tom, že pozoruje soupeřky, snaží se na ně svým chováním zapůsobit…
„Jestli je Bára zvyklá na to, že se soupeřky bojí a ona tomu věří, je to základ úspěchu. Není to jenom o tom povídat, že si věřím. Ale věřit tomu opravdu. Když věříte sobě, můžete dokázat velké výkony.“

Špotáková se nebojí mluvit o svých ambicích. Líbí se vám to?
„Je to ukázka, že se daří. U nás bylo typické, že když se někdo zeptal na ambice, sportovci odpovídali: Já bych chtěl, abych to nezkazil, možná do desátého místa. To je zbytečný alibismus. Protože to stejně nikoho nezajímá. Buď to tam předvedete, nebo ne. Jestli vás něco bolí, to v podstatně nikoho nezajímá. To je váš problém.“

Špotáková často vyhrává prvními pokusy. Je to náhoda?
„Ona se na první pokus dokáže soustředit a uvolnit. Na druhou stranu se musí naučit házet i těmi ostatními. Nemyslím, že je to jenom jedním pokusem. Nedávno hodila šedesát osm metrů šestým pokusem. Tím, že se uvolní, využije svých schopností. Má dlouhé páky, záda, vše, co má být. Musí využít energii, běh, ale nechat uvolněnost, pak to půjde strašně daleko. Její výkonnost je o hodně lepší než loni. Jede na olympiádu, když se to povede, může hodit ještě o hodně dál. Podle mě měla hodit dál už loni.“

Před čtyřmi lety vyhrála Kubánka Menéndezová olympiádu ve světovém rekordu. Může se taková věc povést Špotákové v Pekingu?
„V ženském oštěpu to určitě možné je, tam se světový rekord hodit dá. Bára sice v Ostravě prohrála s Němkou Obergföllovou, ale to taky není špatný. Člověka to učí. Ví, že si musí dávat pozor, když jsou tam soupeřky jako Obergföllová. Kdyby ta to jen trochu uměla… To je strašná rána! Do toho Neriusová a další. Pro Báru je dobře, že se tohle stalo. Musí s tím taky bojovat.“

Špotáková tvrdí, že uvěřila, že z ní může být dobrá oštěpařka, teprve když to slyšela od vás. Vzpomínáte na tu chvíli?
„Byli jsme spolu na soustředění v Africe. Když jsem Báru viděl na prvních dvou trénincích, řekl jsem si: To bude těžký. Ale potom se začala lepšit. To je pro ni důležitá schopnost. Člověk jí něco řekne a ona je schopná to udělat. To je pro oštěp základ.“

Zvládne Špotáková tlak olympijských her?
„To je ještě daleko. Sport je ošidnej. Připravená je dobře. To je vidět z toho, co už letos hodila. Ty výkony jsou velké. Když hodí přes sedmdesát metrů, nebudu se vůbec divit. A naopak. Je to ještě dost dlouhá doba. Je třeba zůstat minimálně v téhle formě, spíš se dostat do ještě větší. A aby byla zdravá. Základní kameny má postavené velice dobře.“

Čím to je, že v české historii je tolik dobrých oštěpařů?
„Já bych to zas tolik nepřeceňoval. Jsou to jenom tři výjimeční lidé. Danča Zátopková, pak já a Bára. To máme větší tradici v disku. Tam jsme to opravdu dlouhodobě sbírali. Nemyslím, že by oštěp byla naše disciplína. Od Dany jsme čekali, dejme tomu, na mě. Teď je Bára, snad se chytí ještě někdo další. Výhoda je, že pokud jsou typy, mohou v oštěpu delší dobu házet na špičce. Pak se zakoření, že to je naše tradiční disciplína. Ono to ale tak úplně není.“

Jste rád, že můžete své rady předávat špičkové závodnici typu Špotákové?
„Já s Bárou netrénuju. Když chtěla, párkrát jsem si s ní hodil. Jestli na ní mám nějaký podíl, tak miniaturní. A ne každý závodník, který byl na špičce, může být dobrý trenér. Je to strašně ošidný. Na druhou stranu můžete být dobrý trenér a potřebujete chytit závodníka. Ale spíš super závodník z vás udělá trenéra. Potřebujete dlouhou dobu, než se lidi střetnou a najdou ten ideál.“

Jaké to je pracovat s vícebojaři Josefem Karasem a Denisou Ščerbovou, pro které je oštěp trápením?
„Je problém, že zázraky se nedějou. S Denisou jsem trénoval jednou a může házet dál. Na ten pohyb je šikovná. Jenom neví, jak to s tím oštěpem udělat. Pepa a oštěp? To je strašně těžký… Ten k oštěpu dar vůbec nedostal. Hází super diskem, tím hodí pomalu víc než oštěpem. Což je paradox. Oštěp je lehčí, má víc prostoru. Myslím, že s Denisou se dá pracovat. Oštěp nebude její extrémní slabina, i když to nebude její silná stránka. Pepan je limitovaný. Tam se čeká na zázrak.“

Musí mít člověk k oštěpu dar?
„To je v každé disciplíně. V desetiboji je to souhra všech disciplín, ale člověk to musí skloubit dohromady. Kdo je sedmdesátimetrový závodník v disku, má něco navíc. Ale talent je jenom třicet procent. Každý, kdo něco umí, se s něčím narodil. Může to být sport, novinařina, jakákoliv práce. Důležité je, aby si člověk našel správnou parketu.“

Na sportovce budou působit v Pekingu i jiné vlivy. Bude to pro ně náročnější?
„Rozhodně to není dobré. Myslím, že až tam všichni budou, bude klid. Ale tenhle vývoj mě mrzí. Určité věci dokážu pochopit, ale ne výzvy k bojkotu. K ničemu by to nepomohlo. Proč zrovna olympiáda?“

Jak se jako představitel MOV díváte na prohlášení politiků, že do Číny, která je kritizována za porušování lidských práv, nepojedou na slavnostní zahájení?
„U našich politiků je to divné. Věřím, že někteří dostanou rozum a na olympiádu pojedou. Na světovou výstavu jet chtějí. A na olympiádu ne? Tak ať řeknou, že na olympiádu nechtějí jet, protože je nebaví! Nebo ať vysvětlí, proč chtějí jet na světovou výstavu do Šanghaje!“

Podle vás by politici do Pekingu měli jet?
„Chtěl bych, aby tam čelní představitelé státu byli. Z jediného důvodu. Aby podpořili český tým. Myslím, že je to svým způsobem povinnost. Jestliže tady stát investuje nemalé částky do vrcholového sportu, a jestliže tam má reprezentanty, politici by tam měli jet a ukázat podporu. Myslím, že představitelé většiny států tam pojedou. Zahájení bylo vždycky vzdávání holdu sportovcům. Udělala se z toho megashow. Ale to je až ta druhá složka. Historicky tam jdou všichni sportovci, jsou představovaní s národní vlajkou. Pak se rozprchnou na sportoviště a už je člověk nikdy nevidí. Zdá se mi, že je to hodně nešťastné. Ke sportovcům to není férové.“

Co říkáte na smogovou situaci v Pekingu?
„Jak jsem se s některými sportovci bavil, může to být problém. Slibovalo se, že čistota ovzduší bude lepší. Ale ještě je čas. Doufám, že se fabriky zastaví a něco se s tím udělá.“

Jednali jste v komisi sportovců MOV o problémech, které provázely cestu olympijské pochodně světem?
„Napsal se dopis s vyjádřením. Já spíš vidím to, co bude dál. Jsem zvědavý, co se bude v Pekingu dít po olympiádě. Před sedmi lety před volbou olympijského města jsem tyhle otázky hodně probíral.“

Obrátil se na vás někdo z organizací pro lidská práva? Byl byste ochoten s nimi spolupracovat?
„V tuhle chvíli bych to neudělal. Řekl bych jim: Zavolejte, až to skončí. Čím olympiáda pomáhá, je globální svět. Čína je obrovská velmoc. Musí si uvědomit, že postupnými kroky musí něco změnit, pokud se chce stát celkovou velmocí. Není to jednoduché. My jsme to tady před pár roky taky neměli. Měli jsme tady úplně jiný systém, kde každý, s prominutím, držel hubu a byl v klidu. Najednou se všichni bijou v prsa: Takhle to musí být. Věřím, že se spousta věcí posune dopředu. Že se za pár let zjistí, že ta olympiáda k něčemu byla.“