Peking: hnízdo slávy i utrpení

Dostal za ně úchvatné panorama olympijských staveb a novou tvář svého hlavního města. Obří stát s prudce se rozvíjející ekonomikou velkoryse nese náklady finanční i cenu, kterou platí jeho občané v zájmu „vyššího dobra“.

Z ocelových větviček, ve skutečnosti obřích sloupů a nosníků, je stvořené Ptačí hnízdo za téměř 423 milionů dolarů. Tak se přezdívá Národnímu stadionu v Pekingu, když se v noci rozzáří červeným světlem, vypadá to pohádkově.

Hned vedle stojí v Olympijském Greenu, jak se jmenuje hlavní olympijský park, futuristická stavba Národního plaveckého centra, známějšího prostě jako Vodní kostka podle mýdlových bublin, které se vznášejí na fasádě. Stála 143 milionů dolarů.

„Olympijská sportoviště v Pekingu jsou ta nejlepší, jaká jsem kdy viděl,“ řekl Jacques Rogge, prezident Mezinárodního olympijského výboru.

Idea chytré, komorní olympiády možná v budoucnu přivábí Hry do Prahy. Ale letos se sportovní výkvět planety sejde v sedmnáctimilionovém Pekingu, který světu předvede nejnákladnější podnik olympijské historie.

Celkový rozpočet údajně přesahuje 30 miliard dolarů, dvě třetiny z této částky přitom padly na renovaci města. Pro srovnání, neúspěšná pražská kandidatura na olympijské hry 2016 počítala s náklady v přibližné výši osmi miliard dolarů.

„Podle mého názoru to budou Hry opravdu výjimečné. Bude tam prvek okázalosti, který by jinde nemusel být jednoznačně nezbytný,“ říká František Dvořák, šéf české olympijské mise v Pekingu.

„Jsou to divy imaginace a strojírenství, na které by jen málo zemí mělo peníze a nervy. Čína má teď spoustu obojího,“ napsal Paul Goldberger z časopisu The New Yorker.
I uvnitř čínského totalitního státu se vedla diskuse o smyslu obřích investic do Národního olympijského stadionu. Disputace o jejich výši před čtyřmi lety dokonce zabrzdily stavbu. Většinou se ale čínský režim nerozpakuje na olympijská sportoviště peníze rozhazovat.

Rozhodování mu usnadňuje rozvoj čínské ekonomiky, která roste třikrát rychleji než v nejvyspělejších průmy s l ových státech. Předpokládá se, že už v roce 2010 bude Čína hlavním obchodním partnerem Evropské unie.

Číně nejsou megalomanské projekty cizí. Vždyť přehrada Tři soutěsky, 185 metrů vysoká a dva kilometry široká, v příštím roce zaplaví území o rozloze Singapuru a bude mít výkon jako osmnáct jaderných elektráren. Je to druhá čínská stavba viditelná z vesmíru. První z nich je slavná Velká čínská zeď.

Kvůli přehradě se milion a půl lidí musel přestěhovat ze svých domovů.
Podle údajů humanitárních organizací musel stejný počet lidí opustit svá obydlí kvůli stavbě olympijských sportovišť v Pekingu. V čínském hlavním městě byli lidé v posledních letech údajně běžně vystěhováváni soudím příkazem bez důstojné náhrady.

Podle stránek chinatownconnection. com se jeden muž na protest proti násilnému vystěhování upálil.

„Vyhlídka nuceného vystěhování může být tak stresující, že není neobvyklé, že lidé riskují životy ve snaze se bránit. Nebo jdou do ještě většího extrému, vezmou si život, když se stane zjevné, že vystěhování zabránit nelze,“ píše se ve zprávě Střediska pro právo na bydlení a proti vystěhování COHRE.

Traduje se, že obyvatelé Pekingu v době předolympijských příprav často po návratu z práce našli ve svém domě demoliční četu, nebo byly jejich příbytky už rovnou srovnány se zemí. Existují historky o případech, kdy ti, co nechtěli odejít, obývali ruiny bez oken a dveří.

„Residenti si často stěžovali, že si demoliční společnosti najímaly gangstery, aby je v noci obtěžovali,“ pokračuje zpráva COHRE. „Nejhlasitější kritici demolicí byli fyzicky napadáni. Gangsteři před domy vysypávali smetí nebo káleli na dveře.“

Známým se stal případ disidenta Jie Kuo-ču, který byl odsouzen na čtyři roky do vězení jenom proto, že zažádal o povolení demonstrovat proti praxi nuceného vystěhování bez řádného odškodnění.

Naproti tomu čínské úřady počty vystěhovaných zlehčují. Podle jejich loňského vyjádření muselo kvůli olympiádě změnit svůj domov jen něco přes 6000 osob či rodin.

„Během procesu dostali občané odpovídající odškodné. Nikdo nebyl nucen, aby opustil Peking,“ řekla mluvčí čínského ministerstva zahraničí Jiang Yu.
Podle nezávislých pozorovatelů je však realita trochu jiná.

„Demolice a soudní vystěhování nejsou ničím novým,“ řekl Justin Finnegan, obchodník žijící v Šanghaji a pracující v Pekingu, agentuře AFP. „Ještě před přidělením olympiády se bouraly domy ve snaze po modernizaci.

Lidé nedostávají kompenzace, nebo jim úřady o demolicích ani nedaly vědět. Možná nejsmutnější věcí je ničení hútóngů. Město tak ztrácí hodně ze své kultury.“

Hútóngy jsou tradiční, typicky čínské, uličky. Je to změť ošuntělých obydlí a historických dvorů, v kterých se Evropan cítí dobrodružně. Tato místa stále častěji ustupují novým věžákům. Olympijské hry posloužily úřadům jako vítaný argument pro modernizaci města.

„Musíme se na ten problém podívat z obou stran,“ říká Weitao Liou, novinář státního deníku China Daily, který v Pekingu žije. „Někteří chtějí pryč, protože hútóngy nemají pořádné topení ani vodovodní trubky a úzké uličky komplikují dopravu. Ale mnoho lidí nechce tato místa opustit a raději žijí tradičním způsobem, na jaký jsou desetiletí zvyklí.“

V Pekingu byla díky olympiádě rozšířena podzemka, byla vysazena spousta zeleně, zejména na cestách k letišti a hlavnímu olympijskému parku. Samotné Hry jistě budou nablýskanou událostí v měřítcích, jaká si v budoucnosti další pořadatelé zřejmě těžko budou moci dovolit. Velká sláva ale bude skrývat příkoří, která pro image čínského národa museli snést obyčejní lidé.