Poslušnost zaručí ekonomika

Ale Peking zůstává před olympiádou relativně v klidu, nenechá se znepokojit. Jak je možné, že komunistická strana má v zemi pořád tak neotřesitelnou pozici? Proč se tamní lidé příliš nebouří?

Není dne, aby světové agentury v době před olympiádou nevydaly zprávu typu, že v Číně se objevují další a další případy potlačování svobody vyjadřování. Nebo zastrašování. Nebo politického útlaku.

Není dne, aby se k problematickému zacházení v asijské velmoci s tím nejcennějším, co člověk má, tedy svobodou, nevyjádřil nějaký vlivný světový politik.

O Lenerově ne olympiádě v Číně čtěte zde > > >

Není dne, aby někdo nepřipomněl tíživý osud Tibetu nebo Tchaj-wanu.
Není dne, aby se ve světě nekonala nějaká „protičínská“ demonstrace. Nebo aby proti tamním pořádkům někdo ostře nevystoupil.

Milan Jirásek, šéf ČOV, několikrát prohlásil: „Citlivou situaci na toto téma sledujeme od první chvíle, kdy byly Hry do Číny přiděleny.“ A podobně mluví další představitelé z olympijského hnutí.

Mezinárodní tlak na Čínu se před ostře sledovanými Hrami ještě stupňuje. Ale tamní komunistický režim s přehledem přetrvává, sebevědomě vládne a nezdá se, že by se měl v dohledné době zhroutit. Čím to?

FAKTA O ČÍNĚ Hlavní město: Peking Rozloha: 9,5 mil. km2 Počet obyvatel: 1,33 miliardy Etnické složení: Chanové 92 %, Čuangové 1,4 %, ostatní 6,6 % Náboženství: mahájánový buddhismus (100 mil.), taoismus (30 mil.), islám (20 mil.), lamaismus (1,5 mil.), většina obyvatel bez vyznání

„Za vším hledejte fungující ekonomiku, která neustále roste. Právě tento ekonomický růst dává režimu legitimitu,“ říká Jakub Lepš, specialista na čínskou problematiku. O ní přednáší mimo jiné na Fakultě sociálních věd University Karlovy.

Podle odborníků na Čínu tedy společnost nevolá po politické změně. V běžných občanech nedoutnají revoluční „choutky“, proto rudí vládcové mohou být relativně v klidu. „Zespoda na ně není žádný účinný tlak na změnu současného režimu vlády jedné strany,“ vysvětluje Lepš. A neexistuje žádná ofi ciální opozice.

Asijská velmoc v tomto ohledu opravdu vykazuje neuvěřitelná čísla. Za posledních třicet let ekonomika meziročně roste pravidelně o devět až deset procent! Jen pro srovnání – v Česku byl v roce 2007 růst HDP (hrubého domácího produktu) 6,5 procenta a ekonomičtí analytici mluvili o rekordu.

POLITIKA JEDNOHO DÍTĚTE
Ekonomické reformy, nastartované v 70. letech v rámci budování „Socialismu s čínskými charakteristikami“, slaví úspěch. Co se za tímto tajuplným názvem schovává? Sami Číňané mluví o tom, že se jedná o tržní hospodářství, na které dohlíží výhradně jedna strana…

Ekonomika je tažená především exportem a investicemi. Číňané jsou vedeni k velké spořivosti, a tím pádem ukládají poměrně dost peněz do bank. Ty pak mají dost volných prostředků, aby hojně investovaly.

Ke spořivosti vede Číňany i další faktor. V zemi už dlouho vládne politika „jednoho dítěte“ – kdo má potomků víc, musí platit vysoké pokuty. Čína se bojí nekontrolovatelného populačního rozmachu, proto vymyslela toto nařízení.

To ovšem normální obyvatele vede k obavám, kdo se o ně postará, až budou starší. Vždyť mají jenom jedno dítě… Takže o to více šetří, aby měli na stará kolena z čeho žít.

Politika jednoho dítěte ovšem vede i k dalšímu, mnohem méně pozitivnímu jevu. Čínští muži mají v krvi, že touží výhradně po synovi. Hlavně kvůli tomu, aby byl pokračovatelem rodu.

Takže k narozeným nechtěným dcerám se někdy chovají krutě – buď je odloží do dětských domovů (ty jsou vesměs přeplněny právě dívkami, které si jezdí adoptovat i Američané), v horším případě je nechají pohozené v parku. Na vesnicích, kde nadále vládnou nuzné podmínky a kam ruka nadřízených autorit tolik nedosáhne, je v extrémních případech i zabíjejí…

Pokračování článku zde...