Synek řádil na rikše

Ten ho o necelou sekundu v sobotním finále porazil. Po čtyřech hodinách strávených na dopinkové kontrole pak odjel do města, dal si pár piv. Víc jeho unavené tělo neskouslo.

Včera odpoledne ležel na posteli, na počítači si prohlížel vysněnou motorku, kterou si chce za odměnu (600 tisíc korun) pořídit. „A zbytek padne na hypotéku,“ říká v rozhovoru pro Sport.

Za chvíli za ním přichází jeden z dobrovolníků. „Jsem vás velký fanoušek,“ tvrdí v češtině a v hlubokém předklonu prosí o podpis a společnou fotografii

Dvoumetrovému Synkovi sahá po prsa… A jako dárek mu předává čtyři poštovní známky s obrazem ze slavnostního zaházejí.

Veslaři umí slavit pořádně. Potvrdil jste to v sobotu večer?
„Ani moc ne, protože jsem byl po závodě úplně mrtvej… Byli jsme se podívat v Českém domě. A pak jsme ještě na pivo vyrazili do jednoho hutongu, staré čtvrti, a to byla tedy sranda.“

Tak popisujte.
„Bylo nás dvacet, objednali jsme si třináct rikš! Borci šlapali, my jsme se vezli a ještě k tomu jsme mezi sebou závodili.“ (směje se)

A vyhrál jste?
„To ne, protože ten náš šofér se hrozně brzo unavil…“

Pustil i vás zašlapat si k volantu?
„Jasně. A málem jsem nabořil nějaký auto, protože ono to vůbec nezatáčí. Blbě se to ovládá.“

Spal jste jenom dvě hodiny. Proč jste si nepoležel déle?
„Usnul jsem rychle, ale už v sedm jsem se probudil. A nemohl jsem zabrat. Tělo je prostě navyknuté na určitý režim. Ale dáchnul jsem si pak ještě odpoledne.“

Jak váš stříbrný závod hodnotíte s denním odstupem?
„Jako předtím, ještě jsem neměl čas nad tím znovu přemýšlet. Možná až se budu někdy nudit.“

A nebude vás o to víc mrzet, že boj o zlato nevyšel? Scházela necelá sekunda…
„Myslím, že ne. Jsem spokojený. Kdybych vyhrál, byl bych samozřejmě spokojenější, ale i takhle je to dobré.“

Jste naštvaný, že vás porazil zrovna Olaf Tufte, jenž od Atén nejezdil zrovna úchvatně?
„Je to takové… Tři roky se snažím porazit Novozélanďana Drysdala. A když už se mi to konečně podaří (velký favorit skončil třetí), tak mě předjede zase ten Nor. Ale takový je sport, on na tom byl v ten den prostě lépe.“

Kdybyste se od začátku závodu soustředil na něj, byl k poražení?
„Favoriti byli všichni, takhle se to nedá brát. Hlídal jsem si každého, chtěl jsem vyhrát. A podle toho jsem taky jel.“

Co jste šampionovi po dojezdu říkal?
„Pogratuloval jsem mu, ale moc jsme toho nestihli, protože neměl moc času. Hned ho odtáhli novináři, pak jsme chvátali na dopink. Ale vyměnili jsme si dresy, mám přímo ten, ve kterém závodil. On má zase ten můj. Snad mě ten jeho dovede taky k vítězství. Musím v něm poctivě trénovat.“ (smích)

Prý jste spoustu času strávil na dopinkové kontrole. Jak to tedy probíhalo?
„Zaseknul jsem se tam čtyři hodiny.“

Nemohl jste odevzdat vzorek moči?
„Ne, to bylo tentokrát v pohodě. Tak jsem si říkal, že je to dobrý, jenže čekal mě ještě odběr krve. Oni měli jedno odběrové místo a brali čtyři lidi ze všech disciplín! Jeden trval dvacet minut, proto se to strašně zdrželo.“

Opět jste nemohl opustit vymezený prostor. Co jste tedy dělal?
„Nic. Seděl jsem, čekal a koukal na televizi. Ten čas se hrozně vlekl… Tohle jsem fakt nezažil. Jak tady v Číně všechno funguje, tak tohle neměli moc zmáknuté.“

Měli vaši nejbližší stejné otázky jako novináři, jestli vás nemrzí, že jste prohrál o tak malý rozdíl?
„Ani ne. Přítelkyně mi moc gratulovala, maminka říkala, jak je ráda, že jsem druhý. A prý abych z toho nezpychnul!“

Jak vás znám, tak to podle mě nehrozí.
„Myslím, že fakt ne.“

Po včerejším dojezdu mohli lidé v televizi sledovat, jak jste z toho všichni vyřízení. Jste rád, že viděli, jak opravdu váš sport bolí?
„Je to ryzí sport, člověka bolí více než některé jiné, které jsou na fyzickou únavu lehčí. Ale zase jsou techničtější. Takže si nejde vybrat, já si nestěžuju. Veslování mám rád, sám jsem si ho vybral.“

Před novináři jste se tam z vyčerpání skácel k zemi, ledoval jste si hlavu. Bylo pro vás nepříjemné, jak vás tam všichni fotografovali?
„Nemohl jsem stát, dýchat, všechno mě pálilo. A ještě vás z metru fotí… Trošku zvláštní. Ale chápu, že i tohle k tomu patří.“

Jinak jste se s psychickým tlakem vypořádal skvěle. Překvapil jste sám sebe?
„Musím se pochválit. Protože oproti minulé olympiádě jsem se vůbec nestresoval. I před finálovou jízdou jsem byl vysmátý.“

Mám možná trochu netaktní otázku – neštve váš už, že jste pořád „jen“ druhý? Na velkém závodě, kromě světového poháru, jste ještě nevyhrál…
„I tohle mě žene dopředu! Vaška Chalupu to hnalo dvacet let, já zatím vesluju čtyři…“

Jemu to ale zatím nevyšlo. Nemáte podobný strach?
„Ani mně se to nemusí podařit, může se stát cokoliv. I když doufám, že to třeba jednou klapne.“

Jste vyučený zlatník, takže by vám zlatá slušela.
(pousměje se) „Bylo by to hezké.“

Už jste vlastně jako odborník zjišťoval, jestli je vaše medaile opravdu ze stříbra?
„To bych musel vyzkoušet kyselinou. Ale si to opravdu bude pravé, přečetl jsem si to v novinách.“

Věnoval jste se vůbec chvíli zlatničině?
„Akorát na učilišti a potom jsem měl doma takovou malou dílničku. Pak přišel na řadu sport.“

Jste vyhlášený kutil. Jaká vás teď doma čeká práce?
„Vyrobím police a uvažuju, že zvelebím záchod, ten jsem ještě na rozdíl od koupelny nestihnul.“

A do lodi opět usednete kdy?
„Až zase na jaře. Teď si dám chvíli oraz, pak začnou trenažéry, posilovna a tak.“

Věříte, že by vám mohl olympijský úspěch mohl přinést i více sponzorských peněz?
„Také kvůli tomu jsem v sezoně začal spolupracovat i s firmou Sport Invest. Doufám, že to pro mě bude jednodušší, větší pohoda. Abych se mohl stoprocentně soustředit jen na veslování.“