Špotáková: To jsem nemohla hodit já!

Jako by tomu pořád nemohla uvěřit. V očích se jí leskly slzy. „Stal se zázrak. Já za to nemůžu…“ Olympijská vítězka prožívá nádhernou sportovní pohádku.

Nejdříve se rozpovídala chvilku poté, co doběhla vítězné kolečko s českou vlajkou. Podruhé po vyhlášení. Ale znovu říkala: „Moc si toho nepamatuju.“ Nádherné emoce s ní cloumaly. Často se opakovala, bylo vidět, že takový nával radosti nezná.

Boj o zlato Barbory Špotákové jsme sledovali on-line >>>

Kde jste našla energii do toho posledního vítězného hodu?
„Prostě nevím. Fakt ne. Poslední, co si pamatuju, že za mnou přišla Polka Madejczyková a říkala: Bojuj až do konce!“

Železný: Ta holka má na svěťák

Vizionářské oko Jana Želzného se nemýlí. Když Barbora Špotáková vypustila svůj poslední oštěp ve včerejším olympijském finále, na tribuně hlesl: „To poletí daleko!“ Za chvíli česká výprava slavila třetí zlato z pekingských Her. A Železný předvídá, že Špotákové neodolá ani světový rekord. Překvapilo vás, že Špotáková přehodila sedmdesát metrů? „Věděl jsem, že na to určitě má. Vždyť už to jednou hodila, i když s malinkým přešlapem. Proč by nemohla znova? Já říkal, že ta holka má jednou na svěťák. Když bude zdravá, jednou ho hodí.“ Jak se Barbora změnila od té doby, co jste ji přemluvil, aby se začala věnovat oštěpu? „Já myslím, že je pořád stejná. A bude stejná furt.“ Pomohly jí výpadky v kvalifi kacích, kterými si prošla na mistrovství Evropy, na mistrovství světa i na olympiádě? „Každý si tím projde. Šampion se nenarodí, když je jen šampion a nikdy nic neprohraje. Prohry jsou někdy důležité. Srazí vás nazpátek a najednou začnete přemýšlet, že to musíte dělat trošku jinak. Prohra je důležitá a kolikrát strašně jednoduchá. Čtyři roky se připravujete na jednu hodinu. A jen trošku nastydnete, jako Mirka Knapková, a nemáte šanci. Protože ostatní jsou stejně dobrý a přejedou vás.“ Co jste Špotákové říkal na předolympijském soustředění v Nymburku, kdy se jí moc nedařilo? „Ta energie tam byla vidět. Člověk se pak nesmí zbláznit a musí to nechat dojít. Udělala dobře, že už tak moc netrénovala. Prostě to má v sobě.“ Je těžké se vyrovnávat s rolí favorita? „Když je člověk favorit, ostatní se vás bojej. Tím, že tady práskla v kvalifi kaci šedesát sedm, všichni věděli, že je ve formě. To je jedna z velkých výhod, ty ostatní jsou pak ve větším presu.“

A pak?
„Už si vůbec nic nepamatuju. Ani ten hod. Nevím, jak jsem to hodila. Škoda, že jsem ho nemohla vidět aspoň v televizi.“

Jste v transu?
„Absolutně. Nevěřila jsem tomu, protože se mi pořád honily hlavou černý myšlenky, že je 21. srpen, čtyřicáté výročí sovětské okupace. A Ruska vede a ještě má hozeno sedmdesát a půl…. (odmlčí se) To je prostě neuvěřitelný!“

Více o závodu čtěte zde >>>

Přijde vám zvláštní, jak se Abakumovová tady takhle předvedla, když v sezoně vůbec nezářila, ani skoro nezávodila?
„Je jasný, je to zvláštní, takhle hrozně se zlepšit… O to těžší bylo ji porazit a o to líp to chutná! Musela jsem udělat i radost tolika lidem v Česku.“(dojatě)

Ruska hned prvním pokusem hodila 69,32 metru, čímž přehodila váš tehdejší osobák. Co jste si v tu chvíli pomyslela?
„Nic, trochu jsem to čekala. Ona se sice pořád zlepšovala, ale Honza Železný mě uklidňoval. Povídal mi: Ty na to máš! To hodíš! Přece jí to zlato nenecháš! A říkal mi: Naštvi se! Takže trošinku jsem věřila, že to v sobě mám.

Ale že to vyjde zrovna v dešti? (kroutí hlavou) A po celým tom dramatickém průběhu? Navíc jsem trochu v sobě ztrácela energii.“

Vy jste přitom většinou útočila hned při prvním pokusu.
„Honilo se mi to hlavou: Neumím házet poslední hody! Člověk to o sobě ví, vy mi to navíc pořád melete dokola. (směje se) Ale já jsem to vždycky říkala, že jednou nádherně vyhraju posledním pokusem… To je prostě nejhezčí den.

Nedá se popsat, co cítím. (na chvilku se zadrhne a pokračuje) On byl ten 21. srpen, nevěřila jsem, že tohle jde otočit. (do očí se jí derou slzy) A přišel zázrak. Stalo se!“

Jste pořádně dojatá.
„Bulela jsem jako želva do každé kamery. Hrůza.“

Jak se cítíte s olympijskou medailí?
„No, je pěkně těžká! (směje se) Je to něco, o čem se mluvilo strašně dlouho. A přála jsem si, ať je to za mnou. Nenapadlo by mě, že to bude takové drama. K tomu to datum, souboj s Ruskou. Přijde mi to až moc symbolické. To přišlo prostě odněkud seshora. To jsem nehodila já!“(směje se a kroutí hlavou)

Připomínala jste i při rozhovorech zahraničním televizím, že jste zvítězila i kvůli čtyřicátému výročí okupace?
„Ano. Ale do ruský jsem to neřekla. To jsem srab! Na to jsem neměla. Jinak jsem ráda i kvůli všem lidem v Česku.“

Jak si zvyknete na oslovení Barbora Špotáková, olympijská vítězka?
„Je to pěkný. Jsem ráda, že pokračuje česká oštěpařská tradice, je ve mně takový pocit vlastenectví. Nevím, jak to popsat. Možná jako pocit, když lidi stavěli Národní divadlo.“

Bylo vidět, že i ostatní soupeřky si přejí, abyste Rusku přehodila.
„To bylo neuvěřitelný. Jak mi holky fandily, jak se pak na mě sesypala ta Barbara (Madejczyková). Před tím posledním hodem mě úplně mačkala, jako by mi chtěla vtisknout všechnu svoji energii. Tím to možná určitě taky bylo. No a potom se na mě vrhly i obě Němky (Obergföllová i Neriusová), to bylo něco neuvěřitelného.“

Je asi cítit, že Abakumovová nemá mezi soupeřkami velkou důvěru.
„To ne… Před měsícem házela padesát metrů, je hrozně narostlá, nedůvěra tam je. O to více to chutná! Házela se mnou i v Jerezu, tam dala 58 metrů, porazila ji i Jarča Klimešová…“

Ráda chodíte do známé pražské restaurace U Pinkasů. Jak tam zlato oslavíte?
„To se ještě uvidí. Možná tam spadne strop.“

Jak se vám před závodem vůbec spalo?
„Úplně v pohodě, jako bych nevěděla, že závodím. Přes den byly ale návaly nervozity silný. Když jsem jela na stadion, byla jsem nervózní jako prase. Úplně se mi svíral žaludek. Ale pak jsem si pustila walkmana a tam zrovna hráli Severní vítr je krutý. A najednou jsem se uklidnila.“

Myslíte i na světový rekord, k němuž vám schází 29 centimetrů?
„Na budoucnost opravdu teď nemyslím.“

Jak jste prožívala, když jste na stupních přebírala zlato?
„Na mistrovství světa v Ósace jsem brečela, ale pak jsem se viděla, jak blbě vypadám, když bulím, takže jsem s tím tentokrát zápasila. Měla jsem slušnou tepovku, nemohla jsem se ani nadechnout. Je to nezapomenutelný večer.“