Pollert o olympijské slávě: Vyhlášení medailí? Měl jsem strastiplné pocity
V přehledu českých olympijských vítězů Lukáš Pollert vyčnívá. Zlatý vodní slalomář z her v Barceloně 1992 a stříbrný z Atlanty o čtyři roky později poutal pozornost nejen svými výkony, ale také nevšedními názory. Ty mu zůstaly i nyní, když je mu 50 let, pracuje jako lékař v motolské nemocnici a na svoje vrcholné sportovní momenty zavzpomínal v seriálu Top moment na MALL.TV.
Když Pollert chodil na sportovní gymnázium ve Vimperku se zaměřením na lyžování, naskytl se také u návštěvy úspěšných olympioniků. A začal snít, že by se mu něco podobného mohlo jednou povést. I když… „To se mi líbí, to bych chtěl, říkal jsem, si, ale zdálo se to nedostažitelný jako Mars,“ popsal, jak daleko mu v tu dobu připadaly olympijské medailové mety.
Nebyla to pravda. V 16 letech se Pollert začal věnovat vodnímu slalomu a ačkoliv se s ním později táhla pověst pohodáře, neznamená to, že by trénink odbýval. Právě naopak. Nechtěl být jen vítězem jednoho závodu, toužil dobré výsledky zajíždět opakovaně.
Do olympijského závodu v Barceloně vstupoval jako člen světové špičky, ale rozhodně ne jako největší favorit. V tom, aby závod vyhrál, mu pomohlo, že největší závod svojí sportovní kariéry nebral jako ostatní soupeři. „Před každým závodem mám trému, abych něco nepokazil. Jako při maturitě. Ale všiml jsem si, že u ostatních byla tréma větší, víc to prožívali.“
Pollerta také olympijská atmosféra nijak zvlášť nepohltila. „Já olympiádu nepovažoval za něco víc,“ připomíná svůj postoj, který vzbudil u veřejnosti ještě větší zájem o jeho osobu.
Ten naplno odstartoval právě po Barceloně. Pollert si třeba neužil ani předávání medailí. „Pocity z toho byly strastiplné, nerad chodím na vyhlášení výsledků se shromážděním lidí. Do toho hymna a vlajka. Sport takhle neberu.“ Za Česko by Pollert radši ocenil významné vědce, literáty a umělce. A ne „Já si tam spíš jel za kamarády zazávodit.“
Ohromil ho také mediální zájem. A připojil historku, jak musel kvůli fotografům na kanál znovu den po zlatém zájezdu. Nikdo ho totiž neměl nafoceného. „Je to tedy nafilmovaný. To už pro mě byla zábava i taškařice.“
I později vzbudil rozruch. Třeba tím, že prodal svoje olympijské medaile a peníze pak věnoval na boj proti drogám. „Mně to nevadilo, ale někteří si mysleli, že prodávám majetek České republiky.“
Ani závod v Barceloně nevnímá nyní jako průlom. „Pocitově mám pocit, že jsem nejel nikdy dobrý závod,“ říká Pollert s typickou upřímností.
