Jejich rodina je rozprostřená přes širý oceán a i k jejich práci patří neustálé cestování. Omezení nouzového stavu v době koronaviru ovšem i famílii Emmonsových přibila na dva měsíce doma. Ne, že by si stěžovali. Kateřina a Matthew, již mají dohromady šest olympijských medailí ze sportovní střelby, si užili luxusu být spolu se svými čtyřmi dětmi. A nemůžou se dočkat, až po uvolnění atmosféry vyrazí po svých hledat poklady české přírody.
Do Svinné vede cesta jako do pohádky. Musíme hluboko do členité krajiny kolem Rokycan, naštěstí s přesnou navigací od paní domu. Ještě zatočit na lesní cestu, na kterou láká turistická značka. A už jsme tu.
Kdysi tady romantiku zdejšího okolí umocňoval náhon Vrbatovského mlýna, v jehož strouze se otáčelo mlýnské kolo. To bylo předtím, než ráz místa změnil komunistický pohlavár Antonín Kapek. To už je hodně dávno.
Teď na rozkvetlé zahradě před krásným rodinným domem návštěvu z iSport LIFE vítá olympijská šampionka Kateřina Emmons se svou nejstarší dcerou Julií. Ve světnici spí na pohovce nejmladší Gabriela Maja. Ale prostřední Martin Henry a Ema jsou z příjezdu „strýčků od novin“ tak rozradostnění, že na přivítanou nabízí nadšené dětské objetí.
Čau, my tady bydlíme
„Mně se to líbí,“ směje se Kateřina té bezprostřední reakci. „Možná je to tím, že mají mezinárodní rodinu, jsou zvyklí se setkávat s různými lidmi. Když jim řekneme, že někdo přijede, tak se těší. A všechny zdraví: Čau, my tady bydlíme, máme dva psy! Následuje čtvrthodinová diskuse s kolemjdoucími. Na kole tady jezdí slečny, ty taky pomalu vědí, co jsme měli k večeři.“
Za chvíli jsou ze své klícky venku morčata Bublina a Šmudlina, kocour Spot vše líně pozoruje s nedbalou elegancí. „Ten je můj a tatínkův,“ usmívá se Kateřina. „Pak máme vlčici, dvouletou Sofi nku, ta je Julinky, a teriérku Charlotku. Tím, že je lovecký pes, měla by být tatínkova, ale je to moje mazlinka. Teď nám přibyde koťátko. To bude Martínkovo. Říkali jsme mu, ať si ho pojmenuje, jak chce. Takže bude Márty, po něm, už to má zapsané…“
Aspoň měsíc doma!
Do konce nouzového stavu v Česku v tu chvíli zbývá už jen pár dní. Najednou vám ale přijde, že jste na místě, které poslední nervózní týdny globální pandemie koronaviru zcela minuly. Tady vládne smích. Malá Gabi už taky po odpoledním spánku mžourá na svět a za stůl s Kateřinou usedá i manžel Matt.
„My jsme tady zavření rádi, upřímně,“ říká Kateřina. „Matt říkal: Doufám, že ta karanténa bude aspoň půl roku!“ Teď je zde oáza spokojeného rodinného klidu, jde ovšem o kontrast proti normálnímu životu. Střelečtí šampioni Emmonsovi dali své schopnosti k dispozici biatlonistům, Matt pomáhá americkému týmu, Kateřina tomu českému. Matt má navíc trenérské povinnosti v plzeňské Dukle.
Práce mají oba dost. „Už x měsíců jsem říkal: Kačko, ty brďo, já potřebuju aspoň měsíc doma. Už na to nemám čas, nezvládnu to,“ líčí Matt s úsměvem. „Jezdil s biatlonem, přijel a hned jel trénovat na Duklu. Bylo to napjatý,“ připouští Kateřina. „Tady se moc neohřál, takže si nestěžoval, že teď se tady chvíli ohřeje.“
Koncem února byl Matt na světovém šampionátu v italské Anterselvě, kde ho svěřenkyně Susan Dunkleová potěšila stříbrnou medailí ve sprintu, kousek před bronzovou Lucií Charvátovou. „Přijel jsem domů, jeli jsme na tři čtyři dny na malou dovolenou. Pak jsem byl pár dní zpátky na střelnici a všechno zavřeli. Takže ze začátku to pro mě byl sen, výborný,“ pochvaluje si Matt. „Chvilku jo, viď?“ mrkla na něj jeho žena.
Předtím byli rozlítaní skoro jako v té pohádce, kde si jaro, léto, podzim a zima stýskaly, že nemůžou být spolu, až byly málem Vánoce na blátě. Když tak přišla první omezující opatření s apelem zůstat doma, Emmonsovi se vůbec nebránili.
„Bylo to relativně dobré. Mohla jsem i pracovat, hezky jsme se střídali. Pak toho začaly mít děti plné kecky,“ popisuje Kateřina. „Obě malé byly dost náročné na pozornost. To už bylo maso. Chvíli jsem pracovala večer, ale zjistila jsem, že už to nedám. Práci přes noc jsem odbourala. Takže, když jsem řešila metodiku pro biatlon, měla jsem to skoro hotové, ale pořád to nemohla dotáhnout do konce. Mozek přemýšlí na dvacet procent…“
Prvouka na zahradě
Kromě své vlastní práce se manželé museli starat o své děti. Z Kateřiny se tak na pár týdnů stala učitelka, Martin je akorát v první třídě. „S Marťou mi každý den zabral půlden. Dělali jsme si procházky a spojovali to s prvoukou. Pak přijela neteř, na příjezdovou cestu jsme si dali křídy a počítali jsme matiku, učila jsem ji posunovat desetinnou čárku. Dá se vymýšlet spousta věcí,“ směje se Kateřina.
Když se pandemie rozjela, ani Emmonsovi ze svého domu nikam nevyráželi. I když by jim stačilo přejít ulici a hned by byli na výletě na hrad Libštejn. Jejich děti se ale nenudily. Kdykoli mohly vyrazit kolem domu na prostornou zahradu. Tam si mohly zahrát speedminton, když Matt vytáhl baseballovou pálku, zkoušely si odpaly, nebo se jen tak honily po okolí.
„Já si neumím představit, že bychom byli zavření v bytě. Na výlety jsme nechodili, ale děti pobíhaly tady na louce,“ pochvaluje si Kateřina. „Počasí má pochvalu, bylo peckový. Dělali jsme přípravné práce na zahrádce, zabavili se. Vezměte si, že by byla zima a hnusně. Mohli jsme i do lesa. Nás tady roušky netrápily. Máme dobrý výběh, když se lidi měli potkat, tak si roušku nasadili. Vyplatí se ty aktivity naplánovat. Naše děti na to skvěle reagují. Mají rády, když vědí, co je čeká, na co se můžou těšit.“
Český poklad
A teď mají znovu na co. Tady ve Svinné platí ještě víc než jinde, že stačí stoupnout na cestu a ta vás už někam zavede. A problém, který před lety při prvním seznámení s Českem překvapil Matta, tentokrát nehrozí.
„Předtím jsem bydlel na Aljašce, samozřejmě zima. Pak jsem byl v Coloradu, tam taky může být zima. Přijel jsem sem na závody, měly být dva tři stupně. Říkal jsem si, to bude v pohodě,“ vzpomíná Matt. „Byl zmrzlej jak rampouch,“ rozesměje se Kateřina ještě dnes. „Přijel ve fleecové mikině, jak byl zvyklý na suchou zimu.“
Jenže teď, když země po pandemii začíná zase volně dýchat, je červen. A ten přímo láká ven, na výlet. „Miluju historii a vždycky se mi líbilo, jak jsou tady všude hrady, zříceniny, to mě opravdu baví,“ líčí Matt. „Já, když cestuju, tak jen za prací nebo za kamarádem, jinak všechno, co potřebuju, je tady. Můžeme dělat výlety, dáme si pivo a můžeme pokračovat dál. To u nás nemáme.“
Jeho žena to vidí podobně. Výlety po Česku miluje a učarovalo jí sbírání turistických známek. A má velký plán, jak jich zase pár získat. „Měla jsem nápad, že si uděláme seznam míst v okruhu sta kilometrů, kam bychom se mohli podívat. A budeme losovat z klobouku. V České republice je míst nekonečně,“ říká Kateřina.
„Dělají se turistické deníky a Julča už hlásila, že by deníček chtěla. Ještě můžeme přispět na udržování toho našeho pokladu. Málokdo si uvědomuje, jak je úžasný. Ve Státech mi to hrozně chybělo. Nechápu, že si lidi stěžují, že teď nemůžou vyjet. Přitom tady je takových míst, že je neprojedete za celý život.“
