Fuksa při zlatém doublu probudil staré já: Chtěl jsem to udělat jako Pastrňák
V mládí začínal jako hokejista a do finále kilometrového závodu na Světovém poháru v Račicích si kanoista Martin Fuksa vzal lehkost kouzelného nájezdu Davida Pastrňáka proti Norům. Z domácího víkendu tak veze zlatý double, po sobotním vítězném dramatu na pětistovce vyhrál v neděli kilometr se suverénním náskokem.
Vypadalo to tak jednoduše…
„Já jsem koukal na hokej, viděl jsem Davida Pastrňáka, jak proměnil ten nájezd a vypadalo to strašně jednoduše. Říkal jsem si, že to chci udělat dneska stejně. A dopadlo to docela dobře. Od začátku jsem vedl, minimálně jsem byl na špici, věděl jsem, že jedu dobré tempo. Jen jsem si hlídal finiš, jak na tom soupeři budou, protože finiš je vždycky peklo. Tady jsem si mohl dovolit i pár metříků odpočinout, myslet na další víkend a šetřit síly.“
Od startu jste ale vypálil podobně jako v sobotu, byl to cíl?
„Jo, minulý rok to nebylo úplně ono, co jsem si představoval. Nejlepší výsledky jsem vždycky měl, když jsem to napálil a jel jsem. Jsem natrénovaný člověk, musím tohle všechno zvládnout. Chtěl jsem to letos dát, nebát se toho. Vyšlo to. Jsem rád, že jsem tam vyslal toho starého Martina, o kterém furt mluvím. A jsem hrozně rád, že se mi doma povedlo dvakrát zvítězit, je to super.“
Jak jste toho starého Martina probouzel?
„Určitě v hlavě. Zkoušel jsem si to několikrát v tréninku nebát se toho a nahulit to. To je to kouzlo, co potřebuju, v trénincích se mi to dařilo a potřeboval jsem jen hlavu přesvědčit, aby se toho nebála. A to se mi povedlo.“
I když to vypadalo suverénně, jak bolelo odjet na konci víkendu ostrý kilometr?
„Kilák je trať, která bolí, mám ji radši odbytou jako první. Teď jsem se musel vyrovnat s tím, že jsem nejdřív jel pětistovku. V neděli mám většinou pohodičku, někam jedu, nebo si jdu někam sednout Teď jsem ještě musel jet kilák, takže to bylo takové zvláštní. Ale od začátku se mi jelo dobře, věděl jsem, že jsem vepředu, dodávalo mi to sílu. Snažil jsem se co nejvíc šetřit síly na finiš, kdyby někdo zaútočil, abych byl ready. To se mi povedlo, posledních pár metrů jsem si mohl užít, projet cílem a pozdravit diváky.“
Nepřekvapilo vás, že olympijský šampion Isaquias Queiroz dos Santos, s nímž jste svedl na pětistovce těsný souboj, dojel až šestý?
„U Isaquiase člověk nikdy neví. Dokáže jet Světové poháry rychle, hlavně pětistovku. Proto jsem byl rád, že jsem ho včera porazil na jeho nejsilnější trati. Na ten kilák jsem si na něj věřil. On je samozřejmě dobrý na vrcholných akcích, v tom bych se mu chtěl přiblížit. Ale já radši sbírám medaile na všech akcích, mě to mnohem víc nabuzuje. Já bych asi nechtěl být nejlepší jenom na jedné akci za rok, já to mám rád sbírat furt.“
To vypadá, že medaile jsou pro vás něco jako droga, je to tak?
(směje se) „Největší dávka. Rozhodně bych nevěřil, když jsem sem jel, že získám dvě zlata. Říkal jsem si, že kilák top pět by bylo dobré. A za medaili z pětistovky bych byl fakt rád. To, že dvakrát vyhraju, ten kilometr docela suverénně, to mě hodně překvapilo. Je to megadávka drogy do mých žil, mému srdci a mé hlavě. Těším se na další trénink a doufám, že to takhle bude pokračovat.“
Co říkáte na to, že se vám v Račicích tak dařilo poté, co jste před třema týdny byl nemocný?
„Pár dní odpočinku mi může prospět. Když jsem nemocný, jsem vždycky trochu nervozní. Jakmile dva dny něco nedělám, už doma vymýšlím, co bych mohl dělat. Bojuju s psychikou, nedokážu se srovnat s tím, že mi to možná může pomoct. Tady to vypadá, že mi to trošku pomohlo. Jezdilo se mi fakt hezky, ale věřím, že to může být ještě lepší.“
