PŘÍMO Z KOREJE | Předolympijský rok plavkyni Barboře Závadové vždycky vycházel. 2011 v Šanghaji? V osmnácti letech její první finále. 2015 v Kazani? Páté místo a životní úspěch. Na MS v Koreji ale kouzlo vyprchalo. Nepovedený šampionát zakončila jednadvacátým místem na své nejsilnější trati 400 metrů polohově v podprůměrném času 4:48,93, třináct sekund za svým národním rekordem.
V mixzoně na sebe mrkli se slovenským kamarádem Richardem Nagynem. „Jdu se vyplakat,“ hlásil Nagy poté, co ho kvůli špatné předávce diskvalifikovali na dlouhé polohovce. „Tak tam na mě počkej…“ zavolala na něj Barbora Závadová. Ale neplakala, v hlavě už má plán, jak se zase vrátit do špičky.
Vy se vyplakat nepůjdete?
(úsměv) „Tak nějak pro plavání už asi nepláču. Spíš mě to vnitřně mrzí. Já jsem si to trošku sumarizovala pár dní zpátky. Věděla jsem, že jsem na mistrovství světa nepřijela v top formě. To se stane. Když jsem se na to koukala zpětně, tak se mi na vrcholné akci vždycky povedl aspoň jeden závod. Teď se mi nepovedl ani jeden. A rozhodně to je pro mě takové poslední varování.“
Poslední rok trénujete v australském Sunshine Coast, co si pro pokračování kariéry z tohohle MS vezmete?
„Musím se zamyslet nad tréninkem. Už mě čeká poslední rok, dva mé kariéry a chci do toho dát maximum. Neberu to jako ztracený rok. I když jsem trénovala jinak, tak jsem něco pro sebe dělala. Asi mi chybí vytrvalost, na to se tenhle podzim musím zaměřit. A mířit to na to, abych splnila limit na olympiády.“
Co v tréninku budete muset změnit?
„Budu přemýšlet o změně tréninkové skupiny, ale zůstanu v Austrálii. Říká se mi to těžko, protože moje kamarády ve skupině mám hrozně ráda. Ale přišla jsem z jiného prostředí, kde jsem naplavávala hodně kilometrů, do prostředí, kde se jede hodně do rychlosti. A moc mi to nesedí. Takže musím promluvit s trenérem, jestli mi umožní trénovat jiné tréninky. Jde vidět, že jednou za rok se mi povede zaplavat dobře.“
Zůstala byste v Sunshine Coast?
„To ještě nechci říkat předem, ale nechci se moc stěhovat. Našla jsem si tam domov, jestli se domluvím s trenérem, tak to bude jedině dobře. Protože to měnit je nebezpečné. Ten rok mi dal, že vím, co mi chybí, co potřebuju. Co jsem trenérovi celý rok říkala, že mi chybí, se teď projevilo. Nechci se vymlouvat, ale dala jsem do popředí svoje zdraví než tvrdé trénování.“
Nedaří se vám už několik let, není to hlubší problém?
„Já jsem si ani neuvědomila, jak moc mě olympiáda v Riu poslala dolů (Závadová tam na dlouhé polohovce nepostoupila do finále – pozn. red.). Protože Rio měl být můj vrchol ještě s panem Strnadem a já se od té doby peru se vším možným.“
Jak to řešíte?
„Před měsícem jsem začala spolupracovat s psycholožkou, protože já na závod jdu se strachem. Už je to pár let, co se mi podařilo zaplavat dobře. A když tam jde člověk s tím, že se bojí bolesti, že se bojí toho, že zase neuspěje, je to hrozně svazující. Peru se s tím skoro na každých velkých závodech, toho se musím zbavit.“
Využíváte služeb psychologa Michala Šafáře, který je s plaveckým týmem v Koreji?
„Michal je dobrý, že dokáže odpoutat stres, nervozitu. Ale já jsem si našla psycholožku svou a budeme si pravidelně volat a pracovat. Když se podíváte celkově na mistrovství světa, tak je tady spousta favoritů, kteří ani nepostoupili do semifinále, do finále. Jde vidět, že předolympijský rok je takový všelijaký. Myslím si, že všichni máme na zamyšlenou, že do příštího roku musíme šlápnout.“
Co dál můžete změnit?
„Já se učím meditovat. Já nejsem moc nervák, jsem v klidu, ale když přijde na vlastní nervozitu, tak mám na sebe velká očekávání a to mě svazuje. Celkově v životě jsem v klidu. Já potřebuju jít na start s tím, že vím, co dělám, a že na to mám. A to já tam nejdu. To je moje největší chyba poslední tři roky.“
Co říkáte na to, že se česká výprava po deseti letech vrací bez finálové účasti?
„Já si myslím, že to nebylo tak neúspěšné, jak se na to koukáme. My jsme sem přijeli v šesti, s Aničkou Kolářovou na štafetu v sedmi lidech. To je nejmenší výprava, co pamatuju a to už sem jezdím deset let. Na jednu stranu je to možná dobře, že je to tvrdší. Na druhou stranu, tým nedělají jen nejlepší plavci. Sem přijede šest lidí, kteří budou ve finále. A nejsem si jistá, jestli jsme tak silná federace, abychom posílali jen pár vyvolených.“
Jak tedy české vystoupení hodnotíte?
„Míst do šestnáctého bylo dost. To je vlastně polovina lidí, Bára (Seemaová), Míca (Jan Micka) a Síma (Kubová). Neúspěšné to nebylo. Ale, jak jsme vždycky říkali, že nám chyběla medaile, tak teď nám chybělo finále. Byla spousta českých rekordů. Nevidím důvod, proč by české vedení mělo být nespokojené. Všichni do toho dali všechno. Nikdo se na to nevybodl, všichni se připravili nejlíp, jak mohli. Nejsme jediní, kteří tady měli problémy.“
