Rodiště v Doněcku, strýc v Kyjevě. Bojovnice z Ukrajiny sní o OH za Česko
PŘÍMO ZE SINGAPURU | Narodila se v Doněcku a v Kyjevě stále stojí dům, kde jako dítě se svou rodinou bydlela. Plavkyně Daryna Nabojčenko však našla nový život v Česku a vozí pro něj medaile z disciplíny, která se plave na jeden nádech. „Jsem ráda, že jsem tady, že moje rodina je tady v bezpečí,“ říká. Na světovém šampionátu v Singapuru závodila na trati 50 metrů motýlek, v níž se chce probojovat na olympiádu.
Slzy jí prostě vytryskly a nemohla se jim bránit. Daryna Nabojčenko byla rozplavbě na mistrovství světa zklamaná, protože čas 26,16 sekundy jí nestačil na postup do semifinále.
„Je mi to líto. Byl to můj nejrychlejší čas, co jsem plavala ráno, bohužel, na postup to nestačilo. Mrzí mě to,“ líčila poté, co se výsledcích našla na devatenáctém místě. „Kdybych postoupila, do semifinále, bylo by to fakt skvělé, protože se tady cítím dost dobře. Vezmu si z toho to, že ráno musím plavat ještě líp.“
Sama však moc dobře zná rozdíl mezi slzami po prohraném závodě a těmi ještě bolestivějšími. V Česku už žije dvanáct let, ale stále má starost o svůj původní domov na Ukrajině. O Doněck, kde se narodila, a který je okupován Putinovými hordami. O Kyjev, kde vyrůstala, a který úpí pod nálety nepřátelských dronů.
„Není moc příjemné sledovat ta videa a vědět, že někteří mí kamarádi, kteří taky sportují, v tom žijí. Snaží se jezdit do zahraničí na soustředění,“ líčí Nabojčenko. „Už tam mám jenom strejdu. Bydlí v našem baráku v Kyjevě a vypadá to, že jsou docela v pořádku. Jsem ráda, že jsem tady, že je moje rodina v bezpečí. Pro mě je to nejdůležitější, že vím, že babička je spokojená, že není někde v Doněcku, kde by rozhodně nežila šťastně. Že jsou tady moje mamča i teta.“
Do Česka vyrazila už ve svých jedenácti s rodiči, kteří provozují zubařskou ordinaci. Rychle si zvykla, mluví perfektně česky.
„Naučila jsem se jazyk rychle, protože jsem neměla na vybranou. Najednou přijedete do Česka, chodíte do školy, chodíte na plavání, musíte mluvit česky,“ vzpomíná. „Trvalo mi to asi půlrok, abych se naučila docela fajn mluvit. Ve škole jsem měla dobré doučování. Psala jsem dětské knížečky, sešítky. Asi do tří let jsem mluvila fakt dobře.“
Nezbývalo jí, než se rychle asimilovat. V Česku začala chodit na základní školu a snažila se zapadnout do dětského kolektivu.
„Děti na mě byly hodné. S klukama to bylo jednodušší než s holkami, protože holky se v šesté, sedmé třídě chovají trošku hůř, než by si člověk představoval, ale to je taková klasika,“ usmívá se. „S postupem času mě ta třída, kam jsem šla, hezky přijala. S některými jsem kamarádka dodnes, dopadlo to dobře.“
Rusové tady nemají být
I na šampionátu v Singapuru ji zneklidňuje připomínka krvavého konfliktu v místech, kde bývala doma. Když si po rozplavbě v mixzoně utírala slzičky, pár metrů vedle ní ruský štáb zpovídal Arinu Šurkovovou z týmu, kterému mezinárodní federace povolila start pod názvem Neutrální sportovci B.
„Nemají tady být. Já s tím neudělám nic. Je to rozhodnutí World Aquatics. Když už tady jsou, tak se je snažím tolik nevnímat a nenaštvávat se zbytečně moc, když je vidím. Radši se od toho ohradit a žít dál,“ říká Nabojčenko.
Plavání se věnovala od dětství, vyústění jejího příběhu bylo ale nejasné. V období covidu se málem cesty ve vodě vzdala. Vydržela a pod vedením kouče Jana Kreníka se vypracovala mezi nejlepší české plavce.
„Vidím ji jako velkou bojovnici, která neměla úplně jednoduchý začátek kariéry. Za velice krátký čas dokázala prostoupit na hodně vysokou úroveň,“ chválí ji trenér.
Letos v létě už Nabojčenko získala bronzovou medaili na evropském šampionátu do 23 let v Šamoríně a vyhrála univerziádu v Německu. Obojí ve své oblíbené disciplíně na 50 metrů motýlek. Ta byla v plaveckém světě dosud trochu v pozadí, jenže všechno změnilo rozhodnutí mezinárodní plavecké federace prosadit do olympijského programu Her v Los Angeles 2028 padesátimetrové sprinty v kompletním složení plaveckých stylů.
„Hodně mě to potěšilo, měla jsem obrovskou radost,“ líčí Nabojčenko. „Mám asi trochu větší klid. Padesátky mi jdou, jsem na to dobrá. Se stovkou musím trochu bojovat, chce to čas. Nechci říct, že se na stovku vykašlu a budu se soustředit jenom na padesátky. Ale teď to tak bude.“
Plavecký sprint na jeden bazén na první pohled působí jako adrenalinová ruleta. Závodníci mají jen krátký čas na to, aby co nejlíp předvedli, co umí. Každý technický detail, každá drobná chyba hrají roli.
„Jsem plavecký perfekcionista. Takový musí být i padesátkář. Je to hodně rychlé, musíte mít všechno perfektně naučené, aniž byste nad tím přemýšlel,“ vysvětluje Nabojčenko.
Její trenér Jan Kreník nekončící misi o dokonalost koordinuje.
„Sprint je strašně komplikovaný. Není podle jednoho návodu. Je to výrazně strategická, taktická věc. Člověk musí hledat balanc těla a dovedností, které člověk má,“ vysvětluje.
Pro Nabojčenko je zatím v závodě hraniční hodnota 26 sekund. V červnu v Šamoríně na ME do 23 let ji překonala o desetinu, stanovila český rekord a slavila bronz. V Singapuru zůstala v ranní rozplavbě 16 setin nad ní a skončila. V bazéně se během závodu stačí jen jedenkrát nadechnout.
„Je to pro mě tak nejlepší. Někdy se stane, že se nadechnu dvakrát, ale nejsem z toho moc nadšená,“ líčí Nabojčenko.
