Pod vodou vydrží na jeden nádech přes osm minut a potopit se dokáže bez kyslíkové bomby až 136 metrů pod hladinu. Čech Martin Štěpánek (34), jenž žije většinu roku na Floridě, si včera v Praze vzal přítelkyni z Nového Zélandu Niki Roderick (32).
Seznámili se před pěti lety při potápění a láska se z toho vyklubala na Havaji.
„Taky se potápí, což je obrovská výhoda. Já s ploutvemi, ona bez nich, je lepší plavkyně,“ uznává Štěpánek, jenž za svou kariéru vytvořil devět světových rekordů v různých disciplínách hloubkového potápění na nádech.
Jak se z vás stal potápěč?
„Maminka byla závodní plavkyně, takže já jsem uměl plavat dřív než chodit. Když mi bylo asi sedm, potápěčský klub měl trénink a to mě uchvátilo.“
Celkem běžné je potápět se s kyslíkovou bombou, ne bez ní.
„Jenže tenkrát bylo málo výbavy. A já byl mladý, starší kluci mi vždycky sebrali flašky, tak jsem se potápěl na nádech. Zjistil jsem, že je to ve světě rozvinutý sport. Seriózně jsem se tím začal zabývat, když mi bylo dvaadvacet.“
Dá se tím uživit?
„První světová desítka ano. Já se posledních deset let peru o první místo, takže to jde. Ale hlavní příjem mám z potápěčské školy na Floridě.“
Kdy jste se tam ocitl?
„V roce 1997 jsem tam přijel na dovolenou a už jsem zůstal. Živil jsem se ze začátku prodejem hamburgerů.“
Jak trénuje hloubkový potápěč, aby byl nejlepší?
„Běhání, plavání, dechová cvičení, která přejímáme třeba z jógy. Každý se mě ptá na ponory ve vaně, tak říkám, že tam teda netrénuju.“
Poraďte, jak vydržet pod vodou co nejdéle a neutopit se?
„Je třeba si vybudovat toleranci na nízkou hladinu kyslíku. Tak to dělají vytrvalci třeba tréninkem ve vysokých nadmořských výškách. A pak trénovat vůli, aby přemohli nutkání se nadechnout.“
To jde jak?
„Ono to jde silnou vůlí, ale tělo reaguje stažením svalů, což je špatně – zvyšuje to potřebu kyslíku. Takže cílem je zabránit křeči a být jako ve stavu meditace.“
Na co je třeba myslet?
„Právě že na nic. To je to nejtěžší. Ideální je pod vodou usnout!“
Vám se to někdy povedlo?
„Ano. Ale první, co se pak stane, je, že začnete vydechovat. A ty bubliny, které jdou přes obličej, člověka spolehlivě vzbudí. Navíc se soutěže dějí pod dohledem, takže je to naprosto bezpečný.“
Jak dlouho vydržíte pod hladinou?
„Přes osm minut. To je můj starý světový rekord. Ale dnes už dokážou přes jedenáct minut.“
Má to nějaké následky na zdraví?
„To se ptá každý. Že prý odumírají mozkové buňky... Ale ne, vždyť jsou hodně podobné jogínské disciplíny a nikdo se nezamýšlí nad tím, že by to bylo zdraví škodlivé.“
Když se na to ptá každý, něco na tom bude, ne?
„Ten názor vychází z toho, že lidem se ten sport jeví jako extrémní. Vědci ale neprokázali, že by se dělo něco špatného. Třeba maratonci po výkonech nejsou mnohdy schopní plnohodnotně uvažovat, dochází ke ztrátám krátkodobé paměti…“
A vy ne?
„U nás na nic takového nepřišli. Asi proto, že jsme nízkým hladinám kyslíku vystaveni jen krátce.“
Kterou disciplínu máte nejraději?
„Konstantní zátěž s ploutvemi. To je královská disciplína, je v tom největší konkurence. S ploutvemi na nohou se potopím do hloubky, kterou si předem určím, a vyplavu na hladinu.“
Jak závody probíhají?
„Rozhodnutí o hloubce padne den před závodem a je tajné. Na laně je dole cedulka, tu musí závodník utrhnout. Když to nezvládne, byť třeba o metr, jsou za to kruté penalizace.“
Kde se vám potápí nejlépe?
„Na Havaji. Je tam čirá voda a hodně delfínů i velryb… Nejvíc mě baví interakce s vodními živočichy, třeba delfíni jsou kouzelní. A je tam krásně i nad vodou, asi tam nakonec se ženou zakotvíme natrvalo.“
Delfíni se potápějí také na nádech. Kdo je lepší?
„Jeho průměrný ponor trvá dvě minuty. Můj rekreační ponor okolo tří minut. Ale jsem pomalejší.“
Bojí se vás?
„Vůbec ne, my nevypouštíme bubliny a pod vodou se hýbeme podobně jako oni. Dá se s nimi komunikovat tělem. Jsem schopný mu dát signál: Pojď blíž... Nebo stůj!“
