Co šéf FIFA v roce 2000 věštil fotbalu a co (ne)vyšlo: zatahovací střechy, odchody z nároďáků
Fotbal se za čtvrtstoletí proměnil víc, než si dokázal představit i futurolog s míčem u nohy. A přesto, nebo právě proto, se mnohé tehdejší „nezpochybnitelné pravdy“ ukázaly jako omyly. To, co se v roce 2000 bralo jako hotová věc, skončilo v rubrice Co by bylo, kdyby. Přesvědčil se o tom i Sepp Blatter, šéf FIFA, který před 25 lety pohlédl do budoucnosti a zahrál si na vědmu. Jak jeho osm tipů dopadlo? Mnohé jistoty, které se na prahu 21. století tvářily samozřejmě, praxe rozmetala.
V roce 2000 přivítal časopis World Soccer nové tisíciletí rozhovorem s prezidentem FIFA Seppem Blatterem. Jedna z otázek ho přiměla sáhnout po křišťálové kouli: „Co přinese příštích sto let?“ „Tak daleko dopředu nevidím,“ odpověděl s úsměvem. „Ale do pětadvaceti let ano.“
A co tedy Blatter předpověděl? „Nepředpokládám v tomto období žádné radikální změny,“ prohlásil.
Z dnešního pohledu to zní téměř roztomile. Dobře, tak naivně, nebo přinejmenším bezelstně. Možná bylo moudré, že se Švýcar, který byl šéfem FIFA zvolen čtyřikrát (1998–2015), nepouštěl do větších vizí. Fotbal se totiž, jak ukázal čas, mění rychleji než algoritmy sociálních sítí a pevné body v něm vydrží zhruba tak dlouho jako čisté konto proti Mbappému.
Koneckonců i tehdejší všeobecná shoda mezi zasvěcenými se po čase rozpadla. Sebejistota, že se všechno ví? V mnoha ohledech mýlka a chyba ve výpočtu.
Fotbal se vyvíjel jinak, než kdo čekal. Mnohé představy neobstály a dnes leží v zaprášeném archivu „věcí, co měly být neotřesitelné, ale nebyly“.
Podívejme se na Blatterovy prognózy a dopátrejme se toho, co se během čtvrtstoletí naplnilo a co se rozplynulo jako mlha po ránu.
1. „Duopol Evropy a Jižní Ameriky skončí.“
Blatter v onom rozhovoru označil za svůj největší úspěch ve vedení FIFA konec dominance Evropy a Jižní Ameriky. Rozšíření šampionátu z 24 na 32 týmů pro turnaj 1998 ve Francii mělo otevřít dveře zbytku světa.
Myšlenka, že noví vyzyvatelé rozhýbou fotbalovou hierarchii a převrátí pořadí sil, zůstala spíš přeludem než skutečností. Trůn se pod jejich tlakem nechvěje, impéria se nedrolí a vládci dál sedí na svých místech.
Devět favoritů pro nadcházející mistrovství světa v USA tvoří důvěrně známá elita: Anglie, Francie, Německo, Itálie, Nizozemsko, Španělsko a Portugalsko z Evropy, k nim Argentina a Brazílie z Jižní Ameriky. Stejná devítka kralovala sázkovým kancelářím už před šampionáty v letech 2002 i 2006.
Dalšími nejvážnějšími kandidáty jsou podle bookmakerů Belgie a Uruguay, opět zástupci těch samých dvou kontinentů, které drží světový fotbal v železném sevření už celé generace.
Největší rozruch v poslední době vyvolalo Chorvatsko, malá evropská země s velkým talentem, které bralo stříbro v roce 2018 a bronz v roce 2022. Ale i tohle déjà vu má svou historii: Chorvaté byli třetí už v roce 1998 (Šuker, Boban, Prosinečki). Žádný převrat, žádný nový fenomén, spíš návrat známého jména a připomínka, že stará garda si své postavení dál pečlivě střeží.
A přesto mnozí věřili, že se mocenská mapa překreslí. Olympijský turnaj mužů bývá málokdy přelomový, ale vítězství Nigérie v roce 1996 a Kamerunu o čtyři roky později rozvířila naději, že Afrika přebírá štafetu.
Pelé tehdy prohlásil, že tým z tohoto kontinentu brzy ovládne mistrovství světa a jen tím zopakoval dávné přesvědčení, které už v 60. letech vyjádřil anglický trenér Walter Winterbottom.
Afrika se dočkala historického průlomu až v roce 2022, kdy ohromilo Maroko: smetlo Belgii ve skupině, pak vyřadilo Španělsko i Portugalsko a zastavila je až Francie v semifinále. Čtrnáct z šestadvaceti hráčů se však narodilo mimo zemi, převážně v západní Evropě. Neumenšuje to jejich výkon, ale těžko to brát jako důkaz, že evropská převaha slábne. Pro většinu afrických reprezentací to není vzorec, který lze snadno napodobit.
Je pravda, že MS 2022 bylo pro Afriku úspěšné. Pomohla i enormní fanouškovská podpora a bouřlivá energie, která v Kataru zaplavila stadiony.
Díky své šíři a síle napříč kontinentem by právě Afrika měla být hlavním vítězem rozšíření šampionátu na 48 týmů v roce 2026. Jenže z Nigérie, Kamerunu, Ghany ani Pobřeží slonoviny se nestali stálí uchazeči o titul, jak se kdysi doufalo.
Z mimoevropských a mimojihoamerických semifinalistů se vymyká jen Jižní Korea z roku 2002, která se doma probila mezi nejlepší čtyřku (s pomocí několika benevolentních verdiktů rozhodčích). Od té doby však na pěti turnajích nevyhrála víc než jeden zápas.
Ostatní outsideři, kteří krátce zazářili, Austrálie, Ghana, Japonsko, Mexiko či Senegal, spíš využili mimořádně silné generace hráčů než to, že by se trvale vyšvihli mezi elitu.
Na rozdíl od mužů je ženský fotbal geograficky pestřejší. I tam ale na posledním šampionátu 2023 vévodila Evropa (Španělsko, Anglie a Švédsko).
2. „Londýnské kluby se přestěhují z města nebo budou sdílet hřiště.“
Nedávná zpráva, že by Arsenal mohl během přestavby Emirates hrát na stadionu Wembley, zněla povědomě každému, kdo si pamatuje návrhy ze začátku století. Tehdy se uvažovalo, že nové Wembley a nová aréna Gunners vzniknou jako společný projekt.
V devadesátých letech se v anglickém fotbale rozšířil módní trend: kluby prodávaly své historické domovy a na okrajích měst stavěly moderní náhrady.
