Nejmladší česká vítězka olympiády. Komunisté ji pohřbili zaživa
Dodnes je nejmladší českou olympijskou vítězkou v historii. Mileně Duchkové bylo pouhých šestnáct let, když vyhrála soutěž ve skocích do vody z 10 metrové věže. V Mexiku se o ni staraly gymnastky v čele s Věrou Čáslavskou, pak přidala ještě stříbro na OH v roce 1972. A stejný kov přívezla také z premiérového MS 1973. Režim však její jméno vymazal ze všech knih a dokonce i pohřbil. Jako trest za touhu po svobodě...
Milena Duchková vždycky vypadala mladší, než ve skutečnosti byla. Když se jako osmiletá vzepřela trenérům plavání a vybrala si skoky do vody, nechtěla trenérka Marie Čermáková o přijetí ani slyšet. „Podívala se na mě a říkala: Takový malý mi neberem. Kolik jí je? Pět? Já jsem hrdě řekla, že osm. Údajně jsem měla tak smutný oči, že nakonec řekla, že jo,“ vzpomíná po letech pro pořad TOP Moment na Mall TV Milena Neveklovská, tehdy ještě Duchková.
Největší česká odbornice na skoky do vody si brzy uvědomila, jaký nevybroušený diamant dostala do rukou. Milena si skoky zamilovala, byla šikovná, coby malá gymnastka také velmi ohebná, takže ani během těžkých začátků si nijak zvlášť nenatloukla. A pak přišly první skoky z hrozně vysoké, desetimetrové věže.
„Měla jsem pocit, že letím hodinu, než jsem dopadla do vody. Bylo to po nohou, takže to vůbec nebolelo. Ale když to člověk začne dělat víc, je to strašně rychlý. Než se člověk odrazí, už je ve vodě,“ vypráví z kanadského Vancouveru.
Kariéru měla bleskovou. Už ve dvanácti skákala finále evropského poháru mezi ženami. O rok později byla na ME jen krůček od medaile. Čtvrtá o 19 setin bodu. O to víc začala trénovat a v předolympijském roce ji v Evropě už skoro nešlo porazit. „Jen v Sovětském svazu jsem byla druhá za Ruskou a ve Východním Německu druhá za Němkou, jinak jsem všechno ostatní vyhrávala“ usmívá se.
Ale co světová konkurence? Právě v Mexiku poprvé startovala proti zbytku skokanské planety. ČIli proti hvězdné americké výpravě a navíc s tréninkovým mankem, protože kvůli okupaci nemohla skoky vypilovat. Velkým úspěchem už bylo, že se vůbec dostala na místo konání.
Jako benjamínek výpravy v 16 letech bydlela s gymnastkami. „Všechny se o mě staraly, včetně Věry Čáslavské. Být na olympiádě je zážitek,“ zasní se i po letech. Při prvním vystoupení, skocích ze třímetrového prkna, skončila desátá. Její hlavní disciplína však byla ještě o sedm metrů výš. Na nejvyšší věži. Po kvalifikaci se držela na třetí příčce, aby po dvou ze tří skoků v hlavní soutěži vedla.
„Věděla jsem, že to musím skočit co nejlíp. Nesnažila jsem se přemýšlet, jen se postavit nahoru, představit si skok a skočit. Je to o soustředění na okamžik, musíte zapomenout na všechno ostatní,“ vypráví o posledním skoku. A ten vyšel. Parádně. Jediný v soutěži, za který rozhodčí udělili přes 20 bodů. 157 metrů „vysoká“ dívka se v šestnácti letech stala olympijskou vítězkou. „Když je člověk mladší, tak si úplně neuvědomuje, co všechno to znamená. Když je starší, emoce jsou silnější.“
Z okamžiků po vítězství si pamatuje dvě věci: medailový ceremoniál a návrat do Prahy s absolutním štěstím tatínka, který jinak moc nemluvil. Následně přidala i další úspěchy. Ovládla mistrovství Evropy a na olympiádě v Mnichově 1972 získala stříbro, neboť jeden ze skoků se nepovedl úplně podle představ.
Bez ohledu na slib, že medailisté smějí na místě zůstat až do konce Her, povolali ji hned zpět. I tohle ponížení hrálo roli o 9 let později, když se s manželem, volejbalovým trenérem Petrem Neveklovským, rozhodla emigrovat do Kanady.
V novém domově musela začít úplně odznova. Třeba znovu vystudovat stomatologii, protože československý diplom v zámoří neuznávali. A vůbec nejtěžší bylo pochopit místní mentalitu. Ale povedlo se. To komunistický režim útěk za svobodou nikdy nepřekousl. Nesmělo se o ní mluvit, ze sportovních publikací nechal vymazat i tu sebemenší zmínku. Soudruzi navíc olympijskou hrdinku prohlásili za mrtvou a dokonce ve filmovém týdeníku ukazovali její hrob.
„Pohřbili mě na Olšanech, takže to není tak zlé. Nestrčili mě na nějaký malý hřbitov. Na Olšanech jsou samí známí lidé. A třeba to bude chvíli trvat, než umřu podruhé,“ směje se. Neveklovští se směli podívat domů až po dlouhých jedenácti letech. „Teď mám dva krásné domovy.“
Dnes už Dr. Milena Neveklovská do vody neskáče, sportuje se svými třemi dětmi a vnoučaty, nedávno uběhla půlmaraton. Pořád ale zůstává nejmladší českou olympijskou vítězkou.
