PŘÍMO ZE SLOVENSKA | Přijel jako olympijský šampion i obhájce titulu. Přesto věděl, že není favorit. Jiří Prskavec do finále mistrovství světa nepostoupil jen velmi těsně, ale smířený s vypadnutím byl okamžitě, jak vylezl z kajaku. Zároveň věděl, že po veleúspěšném roce světovému šampionátu nedal všechno.
Jak berete vypadnutí v semifinále?
„S nadhledem. Já jsem do závodu vstupoval tak, že nejsem favorit. Možná patřím k užší špičce, ale prostě mi chybí vteřina dvě, které na startu normálně mám. Tréninku před MS prostě bylo málo a i psychické rozpoložení bylo špatné. Těšil jsem se, až sezona skončí, i když jsem si to nechtěl přiznávat a snažil jsem se s tím bojovat, tak jsem měl v hlavě, že se těším, až bude klid. Kluci tomu dali víc a já tentokrát ne. To je chvíle, kdy si to zaslouží víc než já.“
Udělal byste v přípravě něco jinak?
„Chtěl jsem trénovat, ale povinností bylo spousta. A já jsem to těm lidem, kteří mě podporují, slíbil, že jim po olympiádě budu k dispozici. Tím, že olympiáda dopadla, tak jsem měl myšlenku, že MS pustím, ale MS se prostě nepouští. Měl jsem plán, že začnu trénovat a všechno utnu, ale to se prostě nepovedlo. Byla spousta aktivit, ale já jsem nemohl říct „ne“. Ty lidi jsou součástí mé poutě a zasloužili si můj čas. Člověk, který se živí vodním slalomem, tak tomu musí věnovat čas, když se mu povede vyhrát životní závod. A MS bylo na druhé koleji, tak to je.“
Jste vyhlášený i hlavou závodníka, teď to nešlo přeprat?
„U mě hlava musí vědět, že závod je TOP a že jsem připravený. V tu chvíli na sebe pouštím nervozitu, tady jsem nervózní vůbec nebyl. A já potřebuju být nervózní, abych se klepal, aby mi bylo trošku blbě. To všechno mi pomůže se zkoncentrovat. Ale tady jsem furt čekal, až to přijde, a upřímně – ono to vůbec nepřišlo.“
Co přijde teď?
„Teď ještě PCR testování, abychom odjeli na dovolenou a pak nás čeká 12 dní s rodinkou, toho se nemůžu dočkat. Budeme v klidu na pláži, u moře, spolu a bude to strašně krásný konec.“
Co se v semifinále stalo mezi brankami 3 a 4?
„Když jsem tam najížděl, přišlo mi, že tam je vracák, tak začnu točit a najednou mi to začalo ujíždět po proudu dolů. Sotva jsem branku projel a pak jsem nestihl přejezdový váleček. V tom byla celá ta chyba. Řekl bych, že tak dvě tři vteřiny. Je to škoda, tohle mě mrzí. Bylo to o špatném vyhodnocení, na druhou stranu bych dal ruku do ohně, že podruhé bych to jel úplně stejně.“
Vyhrál jste vše, co jste chtěl. Bude těžší hledat motivaci?
„Myslím, že ne. A myslím, že mi v tom strašně pomůže i tenhle závod, že přesně tahle prohra by mě mohla hnát dopředu. Strašně se těším na ten klid, až se bude zase trénovat, až to bude normální. Věřím, že i příští rok nebudeme mít žádné bubliny, roušky a že už to budou normální závody, na které pojedu s rodinou, budu s ní bydlet a budeme zase žít sportem. Zároveň se také těším, až budu mít doma klid na trénink na ty největší závody. Příští rok máme mistrovství světa poměrně brzy, už vlastně koncem července. Je to ve stejném termínu, jako byla olympiáda před padesáti lety v Mnichově. Na to se strašně těším, mám to tam rád, dlouho jsem tam nezávodil.“
Ale povinnosti coby olympijskému vítězi vám zůstanou…
„Ne, to já mám krásně domluvené, spolupráce nám běží skvěle. Povinnosti mám dopředu dané a když se blíží top závody, tak mám dva měsíce klid a všechno odmítám. Všichni to vědí, je to takhle domluvené. Tady to ale prostě nešlo.“
Měl jste tu hodně členů rodiny a kamarádů, jak jste je vnímal?
„Vůči nim mě to strašně mrzí. Je to po dvou letech. Bohužel jsem ji to nedokázal vrátit. Podpora je hrozně příjemná. Když jedu závod a vím, že tady jsou a že si to tady užívají, tak to je krásné. A když to vyjde, tak je to úplně skvělé.“
