Legenda Duchková o zlatu, emigraci a fingované smrti: Doma mě vymazali
Olympijská vítězka ve skocích do vody z Mexika 1968 Milena Duchková-Neveklovská získá Cenu Emila Zátopka, kterou od roku 2000 dostávají české sportovní legendy. Ocenění převezme na slavnostním vyhlášení novinářské ankety Sportovec roku 2024. Dosud nejmladší česká olympijská šampionka, která zlato z desetimetrové věže získala jako šestnáctiletá, před dvěma lety vyprávěla svůj životní příběh v rámci cyklu Paměť národa ve Sport magazínu. Roční iSport Premium za zvýhodněnou vánoční cenu >>>
Narodila jsem se v Praze. S rodiči, sestrou a bratrem jsme bydleli u Karláku a často jsme jezdili na chatu v Černošicích. Naši mě odmalička vedli k pohybu. Od tří let jsem chodila do baletu, ale moc mě to nebavilo. V šesti jsem začala s uměleckou gymnastikou, v osmi jsem zkusila skákat do vody.
K tomu došlo tak, že sestra s bratrem chodili na plavání, a já šla s nimi. Vypadalo to, že mám talent. Ale já jsem chtěla skákat. Maminka mě odvedla k doktorce Čermákové, která trénovala v Tyršově domě. Podívala se na mě a řekla: „Ta je moc mladá, tu nechci.“
Pak vyprávěla, že jsem vypadala tak smutně, až se jí mě zželelo. Byla jsem tam nejmladší, tak brzy se tehdy nezačínalo, všichni byli o čtyři, pět let starší. První roky jsem zároveň dělala i uměleckou gymnastiku, ale pak už na obojí nebyl čas a musela jsem se rozhodnout. Vybrala jsem si skoky do vody.
Všichni skokani mají strach
Skákat jsem začala v roce 1960. První rok jsem chodila na tréninky dvakrát týdně, ke konci roku třikrát a skončilo to dvoufázově – ráno i večer. V zimě jsme trénovali v Tyršáku. Tam bylo metrové prkno. Hodně jsme cvičili v tělocvičně. Později se nám podařilo chodit na Julisku, kde bylo prkno třímetrové.
Ale potom se otevřelo Podolí. Tam byla prkna, věž, vnitřní i venkovní bazén. Do té doby jsem skákala trojku a věž jen v létě, a to jen na Barrandově, což nebylo nejpříjemnější, protože šlo o údolí, do kterého nesvítilo slunce, takže tam byla pěkná zima. A ta věž navíc byla už tehdy na rozpadnutí.
Samozřejmě, že jsem měla strach. Všichni skokani mají strach.
