Volejbalisté jsou gentlemani, snažení něžnějšího pohlaví nad vysokou sítí však často posuzují skepticky. Tomáš Pomr, sportovní ředitel a kouč extraligového áčka pražských Lvů, podobné názory nesdílí. Dvaačtyřicetiletý odborník, jenž letos dovedl své svěřence až do semifinále Challenge Cupu, neváhal a ujal se přípravy juniorek. „Degradace? Ani náhodou! Podobná zkušenost mě může obohatit,“ uvedl po tak trochu slavnostním tréninku.
Léta se na Lužinách vychovávali pouze muži a malé holčičky. V roce 2019 k nim díky snaze učitelky a trenérky Evy Drešerové přibyly mladší a starší žákyně. Nyní se ambiciózní oddíl znovu rozrostl. Růžová trička s charakteristickým logem navlékly kadetky a juniorky. „Plníme to, co jsme si slíbili na začátku. Vizi o silném a soudržném klubu s rovnocennou ženskou a mužskou složkou,“ líčí Pomr. „Kluci fandí holkám, ony zase jim. Všichni jsou spolu rádi a někam se posouvají.“
Vývoj uspíšila náhoda – oddíl Španielka Řepy se ocitl bez trenérů a na nové neměl prostředky. V té době vstoupila do hry členka tamních extraligových juniorek Alžběta Zenkerová. Osmnáctiletá slečna si vzpomněla na Drešerovou, vyhledala ji a požádala o pomoc. „Jen jsem se tak zeptala,“ popisuje téměř osudové setkání. Následně se rokovalo a dohodlo, že obě kategorie i soutěže přejdou pod hlavičku Lvů. „Hlavní bylo, že se náš tým nerozpadl. Bály jsme se, že nás rozstrkají do různých oddílů. Tohle je nejlepší varianta.“
Návrat ke kořenům. Obě složky patří k sobě
Aby nedošlo k mýlce, Pomr se nepřesouvá k ženské složce. „Jen vypomáhám. Chtěl jsem, aby holky cítily, že o ně máme zájem. Důvěřovaly, že se o ně postaráme,“ vysvětluje. Čas nyní věnuje hledání profesionálního trenéra juniorek – kadetky převezme Drešerová. „Jakmile ho najdeme, můj záskok skončí,“ říká a pokračuje chválením. „Holky ukázaly, že mají skvělou partu. Na první trénink se dostavily všechny. To značí, že mají volejbal rády,“ oceňuje. O ambicích juniorek si (zatím) hovořit netroufá: „Chybí mi srovnání. Jedno ale říct mohu, většina z nich je moc šikovných a perspektivních.“
Zenkerová pociťovala respekt ze zavedeného trenérského jména. „Všechny jsme z něj měly nervy, nechtěly jsme se ztrapnit. Hodně jsme se snažily, možná více než obvykle,“ přiznává univerzálka. Pochybnosti se prý ukázaly liché. „Byl v pohodě a milý. Trénink nás bavil,“ shrnuje Alžběta. Další problém mohla způsobit nerozehranost. „Teprve týden chodíme do haly. Holky navíc maturují, mají jiné starosti,“ prozradí hráčka, kterou čeká zkouška z dospělosti až za rok. Volejbal považuje za součást svého života. Zároveň řeší, zda má potřebné parametry pro ženskou extraligu. „Pokud bych si ji zahrála, byla bych šťastná. Dělám pro to maximum. I školu ale beru poctivě.“
Takový přístup může nakazit i obecně laxnější kluky. Zmiňovaný despekt volejbalistů k ženskému pojetí hry vychází podle Pomra z „porovnávání nesrovnatelného“. „Všechno se zrychlilo, míče se odbíjejí z větší výšky a na jejich odehrání se používá více síly. Jde už vlastně o dva sporty,“ charakterizuje. „Mužský volejbal je více silový,“ přidává svůj názor Zenkerová. „Příjem, nahrávka, smeč... Balon je na zemi. Ženský je proměnlivější, tím může být pro některé fanoušky zajímavější,“ doplňuje.
Podstatné je, aby volejbalová komunita fungovala společně. „Bývalo zvykem mít obě složky. Vlastně se jen chceme vrátit ke kořenům. Vzájemně se obohacovat,“ dodává sportovní ředitel a trenér Lvů.
