Asi jedu blbě, myslela si Charvátová. Po bronzu jásala: Ať to trvá věčně!
PŘÍMO Z ANTERSELVY | Dosáhla na životní úspěch. Lucie Charvátová zazářila při pátečním sprintu na mistrovství světa v biatlonu úžasným výkonem, kterým pro sebe vybojovala první velkou medaili v kariéře. S jednou chybou na střelnici brala bronz. „Tohle je ten nejkrásnější moment mého sportovního života,“ zářila krátce po závodě.
Jaké máte pocity po tak velkém a nečekaném úspěchu?
„Je to úžasný, naprosto nádherný pocit a přála bych si, aby momenty, který teď prožívám, mohly trvat věčně. Cítím, že práce, kterou jsem odvedla za poslední dvě sezony, se vrací a uspěla jsem v nejkrásnější moment, kdy jsem mohla. Mistrovství světa je nejdůležitější závod celé sezony. Je to těžký zatím popsat.“
Zkuste to...
„V závodě jsem od začátku nevěděla, jaké to může být. Delší dobu jsme nezávodily a je těžší se dostat do závodního tempa. Konečně se mi povedlo být pravým biatlonistou, vyhnat z hlavy všechny negativní myšlenky a soustředit se na určitý okamžik, nad ničím nepřemýšlet a opravdu si závod v rámci možností užít. Jsem ráda, že se mi to povedlo zrovna dneska, zrovna tady a je to skvělý.“
Co vás napadlo po projetí cílem, když jste viděla, že jste na třetím místě?
„Po střelbě jsem dostala informaci, že jsem druhá. Věděla jsem, že to bude strašně bolet, protože jsem každým metrem ztrácela moc sil, ale strašně jsem si přála, abych na medaili dosáhla. Říkala jsem si, do šestky, do desítky bude vše skvělý výsledek, ale dělala jsem, co jsem mohla a v cíli jsem opravdu padla. Nestává se mi to často, ale sotva jsem mohla popadnout dech. Nechala jsem tam úplně všechno, co ve mně bylo, a myslím, že asi v pravý okamžik mé celé kariéry.“
Cítila jste už před závodem, že by to mohl být dobrý závod?
„Těžko říct. Konečně jsem pochopila, co v těch závodech mám opravdu dělat. Nemám se soustředit na to, co bylo a co bude, ale na to, co se v ten okamžik děje. Když jedu po pravé lyži, tak po ní jedu. Když přijedu na střelnici, tak se soustředit na každou ránu. Necítila jsem proto vůbec nic.“
Ani při stojce?
„Je pravda, že když jsem přijížděla na stojku a vzala jsem si svoji flintu, cítila jsem z ní takovou určitou sílu. Že dneska se mi drží dobře, že by to mohlo padnout. V posledním kole už jsem samozřejmě začínala hodně přemýšlet. Když jsem slyšela, že vyjíždím druhá, nechtěla jsem tomu věřit. Snažila jsem si rozvrhnout síly, to jsem udělala, ale i tak jsem na konci zjistila, že nemám z čeho brát. Bylo to hodně těžké kolo, Anterselva mi úplně nesedí. V přípravě jsem udělala maximum toho, co jsem mohla udělat. Jsem v o dost lepší kondici, než jsem kdy v Anterselvě byla. Udělala jsem maximum a běh mi k tomu dneska hodně dopomohl.“
Stíhala jste vnímat, co na vás trenéři rozesetí po celé trati křičí?
„V prvním kole mě trochu zaskočilo, že mi vůbec nikdo nic neříkal. Tak jsem si říkala: ‚No, dlouho jsem nezávodila, nikdo ode mě nemůže nic očekávat. Asi to bude blbé, radši mi ani neříkají, jak jedu.‘ Po ležce mi hlásili, že jedu osmnáctá a jsem první mezi těmi, co mají jednu chybu. Tak jsem říkala, že nejedu tak špatně. Další kolo jsem jela s Jessicou (Jislovou). To mi pomohlo, cítila jsem, jak mě tlačí.“
Startovala jste s číslem 80. Bylo to pro vás lepší, že jste věděla o časech soupeřek?
„Nebyla jsem nadšená, že mám číslo 80. Celou sezonu jsem zvyklá startovat spíš ze předních pozic. Tudíž nervozita mohla víc propuknout, jak jsem čekala. Delší příprava, kdy se má člověk rozjet, do toho počasí bylo úplně jiné než všechny ostatní dny. Trať byla opravdu těžká, což nenahrávalo tomu, že bych se cítila úplně v pohodě.“
Ale pak přišla i stojka za 22 vteřin…
„Nechápu to. U mě je to zvláštní. Když se cítím dobře při střelbě, tím rychleji střílím. Tak to je. Naopak když mi to nejde, všichni mi říkají: ‚zpomal, zpomal.“ Ale já naopak u sebe cítím, že čím rychleji udělám to, co mám naučené, tak je to pro mě jednodušší. Čím víc o tom přemýšlím, tím víc chybuju. Teď jsem opravdu nad ničím nepřemýšlela. Střelba za 22 vteřin, to jsem nevěděla a je to jedině dobře.“
Tušila jste hned v cíli, že medaile klapne?
„Chvilku jsem čekala, ptala jsem se, jak to dopadne, ale řekli mi, že už je to v podstatě jasné. Čekali jsme na Ukrajinku (Vitu Semerenkovou), jak dojede. Strašně jsem doufala, protože být čtvrtá je nádherné, ale je to bramborová medaile. Jsem ráda, že jsem na tom třetím stupínku, tohle je ten nejkrásnější moment mého sportovního života.“
Do kamer jste poslala polibek. Komu patřil?
„Mamince, tatínkovi, babičce.“
Je tu někdo?
„Ne, není. Nepřijede nikdo. Udělala jsem to úplně jinak. Odjela jsem pryč z domu 26. prosince a od té doby jsem na cestě. Během toho, co se tým vracel na týden domů po Pokljuce, já jsem zůstala v Ridnaun. Přijela za mnou rodina, takže ten týden jsme si tam užili úplně jinak. Užila jsem si lyžování, domov za mnou přivezli.“
Pomohla k vašemu sebevědomí i čtvrteční bronz ze smíšené štafety, který oslavil celý tým?
„Jo, to bylo skvělý, strašně jsem jim fandila, protože smíšené štafety jsou doména českého biatlonu, tím to všechno začalo. Tahle partička, která to vyjela… Bylo to skvělý. V sezoně bylo hodně otazníků na český biatlon, jak je to, proč to nejde a tak. Tohle je přesně, co se má ukázat v pravý okamžik. Uspěli nádherně a měla jsem z nich ohromnou radost. Atmosféra v týmu je nádherná, je pohodová a na tom se dá stavět.“
Kam si vystavíte medaili?
„Nejsem žádnej sběratel trofejí. Ne, že bych ji hodila do šuplíku, ale zůstane někde u našich si myslím… Jednou na ni stejně padne prach.“
