Davidová po bronzu slzela štěstím: Nic se nemění, chci dál lepšit střelbu
PŘÍMO Z POKLJUKY | Stala se senzací dne. Radovala se, volala svému bývalému kouči Jindřichu Šikolovi, slzela štěstím… dokonce tolik, že jí pořadatelé před tiskovou konferencí donesli papírové kapesníky. „Co závod, to slzy, snad to tedy nebude pokračovat,“ přála si Markéta Davidová. Toto ale bylo jiné… po zpackané štafetě v neděli teď zazářil její potenciál bronzovým leskem.
Už vám dochází, co se vám teprve v jednadvaceti letech podařilo?
„Nevím, asi trochu jo, to asi ještě přijde.“
S čím jste tedy do závodu šla po té nepovedené neděli? Jak se vám podařilo tak restartovat?
„Snažila jsem se dělat to, co na tréninku, protože myslím, že ta střelba je u mě stále lepší. Takže zbytečně nezmatkovat. Ano, byla jsem z té neděle špatná, ale hodně mě podpořili v týmu. Bimbas (Michal Krčmář) se mě byl na pokoji ptát, jestli jsem v pohodě a tak. Samozřejmě že nás to mrzelo, ale nikdo mi to nedával sežrat.“
Co jste pak řešila v hlavě před tou poslední položkou s třemi nulami? Přešla jste do tunelu?
„Právě že ne. Hlavou se mi honila řada věcí a snažila jsem se na to nemyslet. Tu čtvrtou ránu jsem pak nedala, takže jsem pátou hned odložila. Jenže se mi začaly klepat nohy, tak jsem se to snažila rozdýchat. A vyšlo to, načež na mě v posledním kole pak už jen křičeli ať jedu a makám do cíle.“
Překvapilo vás to podium o to víc, že je to právě ze čtyřpoložkového závodu?
„Ano, hodně. Tohle je má nejlepší střelba. Já v životě nikdy nešla ve čtyřpoložkovém závodě za jedna. To jsem šla snad za tři… tohle je zlepšení o dvě rány.“
A měla jste též čtvrtý nejrychlejší běh ze všech. Co říct k tomuhle?
„No, tomu vůbec nevěřím. Jelo se mi docela dobře, lyže byly výborně připravené, ale podpořila to i ta výborná střelba. Ono když vám o něco jde, tak se líp jede, než když se plácáte vzadu.“
Jak vás pak potěšilo společné slavení s ostatními dívkami z týmu?
„Určitě, jsem moc ráda, že tam přišly, Evička (Puskarčíková) na mě čekala už v cílové rovince a jen jsme pak hrozně křičely. Je to takový můj bobísek.“
Ona říkala, že si vás prý vzala též pod křídla.
„Ano, bydlíme na pokoji, rozumíme si a jsem za ní strašně ráda. Ve středu bylo i veselo, jak jsme dělaly anděly, byly jsme plné dojmů, pořád jsme se něčemu smály a vůbec jsme nemohly usnout.“
Prosím, anděly?
„Ano, tím jak byl Mikuláš, dělaly jsme je pro děti Bouška, Ondry a ostatních rodin. Bimbo pak byl čert, pan Václavík Mikuláš… Michal Šlesingr prostě za námi přišel, jestli bychom nechtěly dělat anděly, Evča se toho hned chytla, stříhaly jsme křídla, zapojil se celý tým a pomohlo to.“
Pomohlo to tedy vyčistit hlavu?
„Asi to byl dobrý nápad. Z týmu mě po té štafetě strašně podržely. Nikdo mě neposlal bydlet na jiný hotel, nevyhostily mě, za to jsem ráda.“
A co se týče střelby, cítíte, že to jde nahoru?
„Přesně tak. Na trénincích už je to dobré, ale pak přijdou závody a ještě to není tak suverénní, jak by mělo být. Ale ono to ještě přijde, mně některé věci trvají, než mi dojdou. Tak to možná půjde pomaleji. Třeba na jedné sezoně pracujeme a projeví se to až v té další.“
Co jste tedy změnila s novým trenérem Gjellandem?
„Nemyslím, že by se tréninky nějak moc změnily, to jádro je podobné. S Egilem jsme ale změnili třeba najíždění vestoje, což mi taky pomohlo, ale u mě je ta střela strašně moc o hlavě. Častokrát dělám zbytečné chyby. Mohou mi to říkat několikrát a já je zase udělám znova.“
Může tedy pomoci, že jste si už teď to pódium zažila?
„U mě se asi nic moc nezmění. Cíl je stejný, dobře střílet, být oporou štafety, a to se ani tímhle třetím místem nezměnilo. Když se bude dobře střílet, třeba to přijde samo.“
A jak tedy v hlavě zpracovat, že by se od vás měla teď bedna čekat v každém závodě?
„To vůbec. Nic se nezměnilo, chci dobře střílet a v běhu vždy pojedu to nejlepší, na co mám.“
