Moravec si rozmyslel konec kariéry: Rok ještě dám. Na trenéra nemám povahu
Byl u rozlučky Michala Šlesingra. S loučícím se Martinem Fourcadem zase probírali, jak moc jim chybí rodina a děti. A už byl rozhodnutý, že to po sezoně zabalí i on. Jeden ze strůjců biatlonového boomu a český rekordman v počtu medailí na vrcholných akcích. „Nakonec mě ale ještě přesvědčili to jeden rok zkusit,“ přiznal v obsáhlém rozhovoru pro iSport Premium Ondřej Moravec. Byť definitivní slovo bude mít u něj zdraví.
Před týdnem přiletěl s týmem z Kontiolahti, a byť Finsko nepatří do seznamu 15 rizikových zemí, i on se rozhodl raději nastoupit preventivně do karantény. „Věřím, že by se teď měl takhle zachovat každý,“ uvedl Ondřej Moravec. V pětatřiceti letech prožil svou 18. sezonu v SP v kariéře. A přestože si už myslel, že bude jeho poslední, přeci jen zkusí ještě tu devatenáctou.
Byl to dost zvláštní konec sezony, že?
„Ano, ale ono už to bylo od Nového Města, kdy se Boušek (Michal Šlesingr) loučil bez fanoušků. V tu dobu jsem byl i já téměř rozhodnutý, že po sezoně skončím. Nicméně jsem pak měl ještě řadu telefonů s Ondrou Rybářem, probírali jsme to s manželkou. A po týdnu jsme to přehodnotili. Řekli jsme si, že do přípravy ještě nastoupím, a pokud to bude fungovat, sezonu absolvuju.“
Jak bylo zvláštní poklepat po sobotním stíhacím závodě ve Finsku loučícího se Martina Fourcada v cíli, když jste byl sám odchodu také blízko?
„Zvláštní. On to oznámil den před závodem a byl to i paradox, protože jsem se s ním ve čtvrtek po sprintu bavil v převlékárně, když se mě z ničeho nic zeptal na děti a rodinu. Dost mě to překvapilo, protože mi ještě nikdy takovou otázku nepoložil a ani mi to v tu chvíli nedošlo. Nicméně když jsem mu říkal, že je to těžké, protože Róza je ve věku, kdy už chápe úplně všechno, vyprávěl mi, že to má také tak. I jeho dcery musí vědět, co jejich táta dělá a asi mu došlo, že mu to utíká a tyhle chvíle už pak nikdy nevrátí. Stále byl ve formě, kdy mohl vyhrát další glóby, ale myslím, že toto jeho rozhodnutí bylo správné.“
Takže navzdory tomu, že je o čtyři roky mladší než vy, chápete ho?
„Je to těžké. Ať už chcete nebo ne, jakmile tyhle věci začínáte řešit, tak už tomu sportu prostě nikdy nedáte to, co předtím. Kdežto takhle odešel na vrcholu. Jen dva body ho dělily od osmého velkého glóbu, na MS měl dvě zlaté, z toho jednu ze štafety, na kterou čekal celý život. Možná toho mohl dosáhnout ještě na OH, ale nemyslím, že by mu to někdo vyčítal. Bylo to hezké i smutné. Počkal si v cíli na každého závodníka, rozloučil se s ním. I my jsme si řekli pár slov a bylo.“
Nicméně?
„Spíš mě mrzelo, a myslím, že jeho taky, že to bylo bez diváků. Měl to sice stejné jako Boušek, ale při vší úctě k Bouškovi, on byl úplně jiný závodník a zasloužil by si silnější konec, aby to lidi věděli. O to víc, když si vezmeme, jak byl letos souboj o glóbus dramatický do poslední chvíle. Jak u mužů, tak u žen se rozhodovalo do poslední střelby. Jenže tím, že to vše probíhalo ve chvíli, kdy lidé měli pochopitelně svých starostí dost, moc diváků si na to už teď asi nevzpomene.“
