Vítková o přerodu závodnice v matku i Davidové: Biatlon mi nechybí
Doma má zlato z mistrovství světa nebo stříbro a bronz z olympiády. Čtrnáct let proháněla světovou elitu a přispěla ke stavbě biatlonového boomu v Česku. Teď si po konci kariéry zvyká na novou roli. „A ani necítím, že by mi závody chyběly,“ vypráví Veronika Vítková. Aby ne, před pár měsíci se jí narodila dcera Eliška. Ze sportovního dříče se tak stala starostlivá maminka.
Když sledovala před pár dny zlatou jízdu Markéty Davidové na MS v Pokljuce, netajila uznání. „Předvedla super závod a potvrdila potenciál. Navíc tohle není konec. Musí se s ní počítat i na příští olympiádu,“ řekla Veronika Vítková. Je to sotva 15 měsíců, co s čerstvou světovou šampionkou byla v jednom týmu. Teď je však po konci kariéry a narození dcery Elišky fanynkou zpovzdálí.
Jak se vám kouká na biatlon jen z televize? Opravdu se vám ani trochu nestýská?
„Ne. Musím naopak říct, že si to užívám. Měla jsem dlouhý biatlonový život, ve kterém bylo hodně dřiny a naopak teď žiju jinak, než tomu bylo v minulých letech. Je to úplně jiný denní režim.“
Takže když vidíte letošní boje na mistrovství světa, nic ve vás vnitřně necloumá?
„Přesně tak. Necítím v sobě, že by mi to chybělo. Na závody se ráda podívám, ale že bych tam chtěla být znovu také, to ne. Během kariéry jsem toho už zažila dost a jsou destinace, jako třeba Oberhof, kde si vzpomenu na své závody a úspěchy. Teď už mi však spíš vyhovuje, jak to je a že se nemusím někam honit.“
Vyrazíte občas aspoň jen tak někdy na lyže?
„To je pro mě složitější, protože Mára (Marek Lejsek – partner) jezdí teď přes zimu jako servisák s Evou Samkovou, takže jsem doma sama. Do toho i vedeme od podzimu skupinku dorostenců v Jablonci, čili chodíme na jejich tréninky. Je to sice složité vše obstarat, ale zvládli jsme v tom najít systém. Díky tomu, že mám podporu v Márově rodině nebo mi občas Elišku pohlídají sousedé v Janově, můžu si dovolit jít na trénink nebo se projet na lyže. Ale to projet znamená v mém podání spíš se jen projít! A vyšší ambice už ani nemám.“ (směje se)
Jak velký šok to ale pro vás byl po letech na cestách, soustředěních nebo závodech, trávit najednou tolik času doma?
(rozesměje se) „A znát místo toho jen plínky? Je to něco jiného, člověk si však musel zvyknout.“
Dělalo něco v tomhle režimu obzvlášť problém?
„To ne, jen zažíváte situace, které jste předtím nemusel řešit. Jako třeba vymýšlet, co budete vařit k jídlu a ne, že si dojdete do jídelny nebo se spolehnete na to, co bude v hotelových restauracích. Je to něco jiného být doma, starat se o domácnost a dcerku.“
Předpokládám, že narození dcery Elišky vám úplně nastavilo nové životní hodnoty.
