Malorážka se v jeho rukách měnila v kulomet, tělo se stalo indikátorem ideálního tréninku. A když přišly vrcholné akce… měl na ně patent! „Nedokázal jsem vše, ale zvládl jsem dost,“ říká Ondřej Moravec. Se třemi medailemi ze ZOH a šesti z MS se stal nejlepším českým biatlonistou historie. A v těchto týdnech se dočká rozlučky s kariérou. Doma. V Novém Městě na Moravě.
V šestatřiceti letech absolvoval jedenácté mistrovství světa. A znovu nezklamal, 11. místem ve vytrvalostním závodě srovnal v Pokljuce nejlepší český mužský výsledek na šampionátu a s vrcholnými podniky se rozloučil se ctí. „Kdybych pokračoval dál nebo mi nebylo 36 let, tak bych asi spokojený nebyl, ale teď už to vnímám jinak. Nepočítám život na medaile a starty. Z vytrvalostního závodu jsem měl dobrý pocit, a tím je potřeba to uzavřít,“ vypráví Ondřej Moravec. Po 404 bitvách mezi elitou zbývá zhruba 6 posledních. Blíží se rozlučka české biatlonové legendy.
Bylo to pro vás i trochu emotivní MS? Vzpomněl jste si během něj na to úplně první?
„Ty jo, první mistrovství světa jsem měl v Anterselvě 2007 – po olympiádě v Turíně. Je pravda, že v Pokljuce jsem si nevzpomněl, ale jinak si ho často vybavím. Boušek (Michal Šlesingr) měl tehdy dvě placky a pamatuji si, jak jsem jeho bronz z vytrvalostního závodu viděl na tribuně mezi fanoušky, protože jsem tu disciplínu nejel. Byl to pro mě neskutečný zážitek.“
Je pravda, že Michal Šlesingr měl z juniorů raketový přesun, zatímco váš čas přišel později. Ale podívejte se teď. S devíti medailemi z vrcholných akcí jste nejúspěšnější český biatlonista historie. Máte jich víc i než Gabriela Soukalová.
„Díky, poslouchá se to hezky. Řeknu to ale jinak: když jsme byli teď na MS v Pokljuce na vyhlášení u Makuly (Davidové) a hrála hymna, při cestě na hotel jsem si také vybavil všechny medaile, které jsem zajel. Byla to nostalgie. Došlo mi, že už to reálně nikdy nezažiju, a bylo mi smutno. Jsem rád, že jsem si na to mohl sáhnout, je to sen každého sportovce, nicméně jsem najednou cítil lítost. A v tu chvíli jsem dostal chuť si to zlato Makuly užít. Víte, mně bylo vždy ouzko, že jsem ty své medaile bezprostředně neoslavil. Trenéři či servis si třeba po večeři na chvíli sednou, ale závodník má před sebou stále další program a je ze všeho spíš vysátý. Viděl jsem teď i na Markétě, že na to nemá energii, ale zase jsem pochopil, že by pak i u ní přišel okamžik, kdy by jí to přišlo líto.“
Takže proto jste pak s ostatními kluky přinesl dvě lahve šampaňského?
„Ano. Normálně nejsem nijak přecitlivělý, ale teď asi vnímám víc věcí, které jsem dřív neviděl. A když to řeknu blbě, u sebe jsem to nějak krájel. Je to sice škoda, jenže v ten moment to prostě jako sportovec takhle máte. Není po tom všem už moc energie jásat.“
Pokud vás to ale uklidní, váš radostný řev po stříbrné medaili na olympiádě v Soči mi zní v uších ještě teď.
„To zase jo. Co se týče emocí, ty vypustit umím a je to dobře. A na tohle si také vzpomenu. Jelikož od té chvíle uplynulo nedávno sedm let, vyskakovaly na mě i různé památné fotky ze sociálních sítí a je dobré si to oživit. Když se ohlédnu, devět medailí je dobrá bilance a jsem na to hrdý. Můžu si říct, že jsem dokázal hodně. Nedokázal jsem sice všechno, ale hodně! Byla to jízda.“
Neradil jste proto Markétě Davidové, ať si tyhle chvíle snaží také příště více užít?
„Před vyhlášením ano, ale že bych ji pak kdovíjak nabádal, to ne. Byla sama dojatá, nečekala, že tam za ní přijdeme. Ten den jsme měli trénink, ale když jsme viděli, jak to má rozjeté, hned jsme se z hotelu sebrali a šli za ní do areálu, abychom u toho byli. Když zazní hymna, měli by u toho být všichni! Později nám za to děkovala, byla ráda, nicméně něco takového je samozřejmost. Sám vím, jak je těžké si v tom shonu pak něco užít. Ale ono jí to všechno dojde časem.“
Které ze svých medailí si vážíte nejvíc? Po zlatu ze smíšené štafety na MS v Kontiolahti jste říkal, že je to víc než stříbro ze Soči. Máte to pořád tak?
„Po emoční stránce je asi nejvíc fakt Kontiolahti. Ale z hlediska výsledku je to olympiáda. Ač je třeba na MS nebo ZOH startovní pole užší, sejdou se vždy ti nejlepší v plné formě a tlak je tam obrovský. Sami jste to viděli i teď v Pokljuce: Johannes Bö přijel jako hlavní favorit, ale domů odjel bez individuálního zlata. To je na těchto akcích krásné – vyhrát může i ten, kdo není favorit.“
A tohle jste právě vy uměl dokonale. Připravit se vždy na vrcholnou akci!
„Ano. Nevím, jak se mi to dařilo, ani komu za to mám děkovat, ale nějak mi to šlo.“
Takže fakt netušíte, v čem to tkvělo? Jaký byl tajný recept na skvěle načasovanou formu?
„Moc ne. Pro mě však byla vždy hlavní psychologická
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
