Hamza: Zákaz venkovního sportování nemá logiku, chyba je jinde...
Dřív působil v basketbalu, teď už je dlouhá léta šéfem českých biatlonistů. Jiří Hamza si tak moc dobře uvědomuje důsledky, které bude mít dlouhé přerušení sportování dětí v halách i venku. Zejména venku to podle něj ale nemá příliš logiku. „Rozumím tomu, že je to omezené v halách, i když vím, že je to vůči basketu, házené a podobně blbé. Ale venku je to určitě potřeba otevřít,“ říká předseda Českého biatlonového svazu.
Děti už prakticky rok sedí doma u počítačů a do svých klubů a oddílů, kde dřív sportovaly, nemohou, i když by moc chtěly. Situace už je alarmující a neúnosná. Možnost pořádně se hýbat jim musí být znovu dána. „V jiných zemích se sportuje daleko víc. Ale zase je potřeba objektivně říct, že tam měli celou dobu úplně jiná čísla,“ připomíná druhou stranu mince, tedy počty nakažených, Jiří Hamza.
Jak se díváte na situaci, kdy ministerstvo zdravotnictví stále bránilo znovu umožnit sportování dětí, byť třeba menších skupinek a s testy?
„Všichni určitě chtějí sportovat. Ale stejně je to na rozhodnutí vlády, my ze sportovního prostředí to asi nevyřešíme. Z mého pohledu se na tom mnozí zviditelňují, ale musíme počkat, jak rozhodne vláda. Nemůžeme si dělat, co chceme, když je situace, jaká je. Samozřejmě je to katastrofa pro všechny. Sám mám doma čtyři děti, všechny sportující. Takže je to blbé. Ale teď už mám pocit, že je jedno, jestli začneme sportovat třetí týden v dubnu nebo čtvrtý. Situace, kdy děti rok sedí u počítačů, se nezmění.“
Jak tento už v podstatě roční výpadek vnímáte z pohledu českého biatlonu?
„Myslím, že to bude pro všechny sporty špatné. Díra tam bude, jak na úrovni výkonnostní, tak to poznamená i sport na vrcholové úrovni. Protože v jiných zemích se sportuje daleko víc. Ale zase je potřeba objektivně říct, že tam měli celou dobu úplně jiná čísla. Je třeba to dát k sobě. Rozumím tomu, co mnozí říkají, ale když jsme měli deseti či osminásobky oproti našim sousedům… Chyba v tom příběhu není ve sportu, ale úplně jinde.“
Asi se ale s ostatními shodnete, že nechat děti sedět doma ještě déle je špatná cesta, ne?
„Určitě je potřeba to otevřít, že se děti nehýbou, přinese spoustu sekundárních zdravotních problémů. Hlavně zákaz venkovního sportování nemá logiku. Rozumím tomu, že v halách by omezení být měla, i když vím, že je to vůči basketu, házené a podobně blbé. Ale venkovní sportování myslím moc logiku nemá. Kdyby se to udělalo v omezených skupinách, navíc testy jsou dneska dostupné. A pak je otázka na rodiče a kluby, aby se rozhodli, zda je zaplatí, nebo ne.“
Co se budete v biatlonu snažit dělat, až se sportování dětí zase rozběhne?
„Chceme udělat letní sérii na kolečkových lyžích, aby mohly děti závodit, když nemohly v zimě. Takže bychom rádi uspořádali pár závodů, aby z toho úplně nevypadly. Je jasné, že když mají rok a půl trénovat a nebudou závodit, spousta dětí odpadne. Ale to platí pro všechny sporty, nepůjde jen o biatlon. A jak se to bude restartovat, říct neumím.“
Biatlon těžil z boomu, který tady byl před několika lety. Může tato složitá situace ovlivnit i budoucí sběratele medailí na velkých akcích?
„Podle mě je to o tom, že kdo chce něco dokázat, ten nějak individuálně trénoval. A ty ostatní k tomu nutit nemůžeme. Myslím, že děti, které tam chodí více méně kvůli rodičům, odpadnou. Pár dětí se ztratí určitě ve všech sportech, ale těch talentovaných, šikovných, které sport chtějí dělat, se to týkat nebude. Samozřejmě to pak může mít vliv i na výkonnost, když nemohly celý rok závodit a poměřovat se. Přeci jen mentální náboj se pak vytrácí. Ale nemyslím si, že se zastaví boom nebo že bude velký odpad. Budeme se snažit, aby děti závodily a mohly se vyblbnout, pokud to bude povolené, což předpokládám, že v řádu měsíce už snad bude.“
Kdy probíhá nábor do biatlonových klubů?
„V podstatě celoročně. Kdo přijde, ten přijde. Ale je to samozřejmě spojené s lyžováním. Takže ve většině klubů máme přípravky společně s běžci na lyžích. Na biatlon je ideální věk až tak 10 nebo 11 let. Flinta je těžká, tam nemá co utéct. Je důležité je učit rovnováze a aby uměly lyžovat. Střelba je v raném věku sekundární.“
Jak motivovali trenéři děti během období, kdy nemohly společně trénovat?
„Paradoxně nejhorší situace byla v Novém Městě na Moravě, kde jsme měli nejvíc umělého sněhu. Ale lyžařské areály musely zavřít, takže jsme uzavřeli arénu. Na to Nové Město doplatilo nejvíc. A v menších klubech to myslím řešili individuálně. Děti ve volném čase chodily na běžky do lesa, ale nebylo to kvůli pravidlům nijak organizované. V tomto máme jednodušší situaci než halové sporty. Jsme zvyklí být venku a jsme vesnický sport. Ale je to opravdu o tom, jak se k tomu každý postavil. Nicméně co mám zprávy, tak byly spíš nervózní, že nemůžou závodit, než že by děti masivně končily. Takže jsem optimista, i když situace je špatná pro všechny.“
