Charvátová o psychice: Ke koučům jsem skeptická, umím se trápit dlouho

Biatlon je neskutečně náročný sport jak po fyzické, tak i po psychické stránce. Jde o kombinaci dvou sportů. První vyžaduje maximální vypětí sil, druhý naopak úplné zklidnění a koncentraci. Právě proto si myslím, že je mentální příprava v biatlonu důležitější než v kterékoliv jiné disciplíně.

Toto téma je pro mě docela choulostivé, protože nejeden titulek v novinách mě v minulosti po nevydařeném závodu posílal na psychiatrii. Mnoho lidí si myslí, že když si to srovnám v hlavě, budu střílet lépe. To se sice snadno řekne, ale opravdu hůř dělá. 

Mentální přípravě se věnuji dlouhodobě, ačkoliv progres není možná úplně znát. Mnoho psychologických přístupů mě naučilo poznat lépe samu sebe. Znám se, vím, co dělám, umím to dokonale popsat, ale i přes to všechno občas v klíčovém okamžiku propadnu panice.

Ten klíčový moment nastává na střelnici. Tam je nutné dokonale se koncentrovat a zklidnit. V ideálním případě bych se měla oprostit od všech myšlenek (hlavně těch negativních, například: ´Co když se netrefím? ´) a stříet automaticky, tak jak to mám naučené z tréninku. To se mi ale v každém závodě nepovede. Občas prostě musím bojovat s hlavou a ne vždy to končí vítězně. 

Smutek se ve mě drží dlouho

V minulosti jsem spolupracovala s různými odborníky a vyzkoušela spoustu psychologických a koučovacích metod. Bohužel, tím že mě do práce s psychology neustále někdo nutil a nenašla jsem si k nim cestu sama, jsem poněkud skeptická k jejich práci. Považuju se spíše za logicko-matematický typ člověka, a jen těžko se ztotožňuju s něčím, co není hmatatelné. Esoterika, vizualizace, autosugesce, meditace, východní náboženství, spiritualita. Tyhle pojmy mi opravdu blízké nejsou.

Za roky pokusů jsem si ale od každého z přístupů alespoň trochu vzala. Nejsem typ člověka, který umí hodit věci za hlavu a neřešit je. Smutek a zklamání se ve mně drží dlouho, a ačkoliv to nedávám najevo, svými emocemi se uvnitř trápím dlouho. Když se mi nedaří, málokdy umím najít cestu ven a nezabývat se tím. Někdy mám pocit, že když se mi něco povede, hned další den spadnu o to hlouběji.

Dlouhodobě jsem proto v kontaktu s mentálním koučem, který mi pomáhá s pozitivním myšlením. Snaží se hledat stále nové možnosti. Proto jsme například zkoušeli vyhledat odborníky na zenovou meditaci nebo hypnoterapii. Jak jsem ale říkala, práce s myšlenkami a neurčitem je pro mě velice obtížná a nemá takový efekt, jak bývá běžné u jiných lidí.

Poslední, co jsem prozatím zkusila, je metoda RUŠ. Musím přiznat, že mě jako velkého skeptika ohromila. Jakmile se s lektorkou dotkneme nějakého citlivého témata, hned poznám, že je to problém, který mě brzdí v dalším rozvoji. Mám velké štěstí, že jsem se seznámila s opravdu vnímavou lektorkou, která to dělá ve svém volném čase. Navíc pochází ze sportovního prostředí, což je pro sportovce velmi důležité. Několikrát jsem se setkala s psychology, kteří se neuměli vžít do pocitů sportovce. Namísto toho, aby mi pomáhali, to vždy sklouzlo k tomu, že jsem jim vysvětlovala, co je biatlon.

Někteří závodníci se v psychické pohodě udržují prostřednictvím předzávodních rituálů. Já ale nic takového nemám. Závodní den je poměrně časově náročný, a proto bývá samotným rituálem už příprava na závod.

Všechno až do samotného startu běží podle přesného harmonogramu. Ráno před závodem se chodím proběhnout ven, protáhnu se a snažím se načerpat vitální energii z duchovního učení buddhismu a taoismu. Tím ze mě spadne určitá nervozita. Na závodišti pak musím vytestovat závodní lyže, projít kontrolou se zbraní, nastřelit si, rozcvičit se a nezapomenout: napáskovat si náboje do zásobníků, mít na sobě startovní číslo, zkontrolovat si správné závodní lyže a hole, vyměnit si rukavice, a pak už jen být v čas ve startovní bráně a pustit se do závodu naplno!