V závěru sezony toho měl plné kecky, šňůra závodů a neustálého cestování už byla opravdu dlouhá. Michal Krčmář si ale příliš nevydechl ani po jejím skončení. Poté, co odložil lyže k menšímu odpočinku, zasedl za počítač a začal makat na diplomové práci. A do toho vrcholily přípravy svatby s jeho dlouholetou přítelkyní Romanou. „Moc jsme si to užili. Den jsem prospal, musel jsem si vzít i paralen, abych se dal dohromady. Bylo to fakt náročné, nejsem na to zvyklý,“ smál se.
Zatímco ostatní parťáci z reprezentace už za sebou mají týdenní soustředění na sněhu, Michal Krčmář má v tréninkovém deníku zaznamenanou zatím jen individuální přípravu. A ta byla omezená. Hodně času teď tráví při tvorbě diplomové práce, aby na brněnské univerzitě dokončil studium a získal nejvyšší trenérskou licenci. V budoucnu by se mu měla hodit. S pořádným tréninkem ale začíná později i kvůli nedávné svatbě, která mu dala trochu zabrat.
Jste čerstvě ženatý, jak to teď vypadá u vás doma? Musíte víc poslouchat, nebo rozkazovat?
„Asi spíš rozkazovat. Někdo tomu musí doma dávat řád. (směje se) Ale ne, samozřejmě musí člověk doma i poslouchat. Musím dělat drobné ústupky, jinak by to nešlo. Ale myslím, že za tu dobu, co jsme s Romčou spolu, těch patnáct let, co spolu žijeme, jsme si prošli tolika životními situacemi, že pro nás to bylo spíš takové stvrzení vztahu. Já jsem to bral spíš tak, že jsme se sešli s těmi nejbližšími lidmi.“
Budete závodit s prstýnkem na ruce?
„Čekám na to. Byl jsem v posilovně, tam ho trochu cítím. Člověk ho trošku obouchá, ale se šrámy se asi počítá. Na kole mi nevadí, při běhu vůbec ne. Uvidíme, co to udělá na kolečkových lyžích a při střelbě. Ale pokud mi vadit nebude, tak se tomu nebráním.“
Jaký byl váš svatební den?
„Tím, že jsme měli svatbu na Moravě, začínalo to už ráno. V devět hodin jsme se sešli se všemi hosty, kteří dorazili ráno. Kolem poledne byl obřad, slavnostní oběd, krájení dortu, večerní zábava, první tanec. Ten den rychle plynul. Tím, že jsme měli kolem 180 hostů, jsem se možná se všemi ani nestihl vidět. Snad jsem se se všemi pozdravil. Ale myslím, že jsme si to moc užili. I co mi psali známí, tak pro všechny to byl super zážitkový den a budeme na něj rádi vzpomínat.“
Byl jste nervózní?
„Nejvíc nervózní jsem byl, abych nezapomněl naučený slib, který jsem měl předříkávat v kostele. To byla asi moje nervozita dne. Jinak ale musím říct, že jsem měl kolem sebe strašně šikovné lidi na pořádání svateb. Ačkoliv to byl velký počet lidí, tak ať už raut, který nám zajišťoval náš kamarád, který má restauraci v Novém Jičíně, tak obsluhu, kterou zajišťovala střední škole ve Valašském Meziříčí, bylo všechno perfektní. Všichni byli profíci, takže jsem neměl nervozitu, že by něco nemělo vyjít. Jak se říká, ať si to ženich s nevěstou užijí, tak jsme si to fakt užili.“
Jak jste zvládl první tanec?
„Ten následoval po smršti hry, kdy jsem musel zkonzumovat pár panáků slivovice, takže jsem měl hodně volná kolena. Možná až moc. (směje se) Ačkoliv jsme měli s manželkou tři taneční lekce, tak kroků mi moc nevyšlo a pletly se mi. Zachránil mě syn Viktor, kterého jsem měl na první minutu na rukách. Takže jsme to jen odploužili. Ale ne, myslím, že to bylo fajn. Podtrhlo to tu uvolněnou atmosféru dne.“
Jak jste si to užili se synem?
„Užili. Měli jsme teda na celý den i noc chůvu, abychom si to mohli užít. Ale kdykoliv třeba na focení byl u nás po ruce. V tomhle ohledu musím říct, že si to také sedlo. I díky tomu, že jsme měli chůvu, jsme neměli tolik stresu, jestli je Viktor přebalený, jestli je najedený, a užívali jsme si svatbu samotnou.“
Měla i nějaké biatlonové prvky?
„Než nás pustili na slavnostní oběd, museli jsme s manželkou absolvovat na společných dřevěných lyžích minizávod se střelbou do terče. Takže měla lehké prvky. Pak se to už ale neslo v duchu tradičních svateb. Nic biatlonového.“
Bylo tam dost lidí z biatlonového prostředí?
„Když jsem to sečetl, tak i s rodinami tam bylo z biatlonu kolem 65 lidí. Ono se to nezdá. Matt Emmons má čtyři děti, hned je jich šest. Pak čtyři Rybářovi, Málkovi… Ono to naskáče. Všichni si to s námi užili. Což pro mě bylo důležité, že vážili tu cestu na Moravu. A nejen ti z biatlonu. Udělali si z toho třeba prodloužený víkend. To mě moc potěšilo, za to jsem byl moc rád.“
Čeká vás svatební cesta, nebo kvůli škole není čas?
„Svatební cestu trávím u psacího stolu. Řeknu to na rovinu. V dubnu jsem měl morální dilema, jestli školu dokážu dodělat. Byl jsem po sezoně hotový psychicky a představa, že se musím koncentrovat a musím tvořit nějaký smysluplný výzkum, mi nešla dohromady. Všichni v mém okolí mi řekli, že chápou, když to nedodělám. Ale pak jsem šel za Ondrou Rybářem, za kterým občas chodím pro rady do života, a ten jediný mě postavil do role, že to prostě udělám. Řekli jsme si cestu, abych to zvládl a bylo to co nejvíc schůdné. Pustil jsem se do toho. Věřím, že se mi to povede a že tohle poslední břímě, které mám, se mi povede shodit a pak už budu uvolněný a budu pokračovat v přípravě.“
Jaké je téma vaší diplomové práce?
„Rozvoj rychlosti mladých biatlonistů a jejich následné testování při testech TCM.“
Už jste v tréninku?
„Po svatbě jsem si dal ještě týden pauzu. Den jsem prospal, musel jsem si vzít i paralen, abych se dal dohromady. Bylo to fakt náročné, nejsem na to zvyklý. Ještě navíc odbočím… Měl jsem na svatbě video vzkaz od Micka van Burena, který mi dovolil, že si mohu dát i pivo a nějaký alkohol, ať si ten den užiju. Tak jsem ho poslechl, ale pak mě to sundalo. Takže jsem měl týden volno. Kluci už trénovali v Norsku, ale od pondělí jsem začal trénovat i já. Začal jsem kolem, během, v posilovně, už se zpět začleňuju a věřím, že to půjde rychle zpět, protože začátky jsou vždy krušné.“
Jakou školu studujete? Budete pak trenérem nebo něčím jiným?
„Je to obor kondiční trenér, ale za sebe mohu říct, že mě školství neláká. Nemyslím, že jsem ten vhodný typ. Ale trenérství je jedna z cest, která by mohla následovat, až skončím s biatlonem. Právě jsme se bavili i s Ondrou Rybářem, že pokud bych chtěl někdy dělat vedoucího trenéra reprezentačních družstev, tak tam si biatlon pořád drží linii, že by to měl být trenér, který má vysokoškolské vzdělání a navíc magisterské. Díky magisterskému titulu člověk získává první áčkovou licenci. U bakaláře má jen druhou výkonnostní licenci. Pro mě je tohle jediná motivace, abych měl cesty otevřené. Nikdy jsem nebyl lovec titulů, studoval jsem z pozice, že jsem chtěl poznávat nové lidi a rozšiřovat si obzory. Ve škole mě bavily přednášky než zkoušky. Takhle to je a budu se to snažit doklepnout.“
Láká vás třeba i to, že byste v budoucnu cepoval Tomáše Mikysku?
„Toho bych asi mohl cepovat i bez titulu. Uvidíme, jestli na to budu mít. Dva roky zpátky jsem byl mnohem víc přesvědčený, že bych mohl trénovat, teď zpětně říkám, že o tom nejsem přesvědčený, že do toho chci jít, protože člověk k tomu musí přistupovat trochu jinak. To bych musel ještě v sobě to nastavení změnit.“
