Moravcova cesta ze dna. Ležák, vozík a lež: Naštěstí mě ztratili v papírech

Byl jsem hyperaktivní dítě. Nedokázal jsem sedět minutu na místě a nevydržel jsem ani vteřinu v klidu. Pořád jsem byl v pohybu. Jsem panelákové dítě, a tak jsem trávil spoustu času venku. Měl jsem plno kamarádů a pořád jsme se něčím zabavovali kolem bytovek. Lezli jsme hodně po stromech. Lezli jsme i na kotelnu, kterou jsme měli u baráku, a skákali jsme z ní. Vymýšleli jsme strašné kraviny. Samozřejmě, že se to neobešlo bez pádů a modřin. Jen z kola jsem spadl tolikrát! Ale modřiny za chvíli zmizely a blbli jsme dál.

Jenže najednou něco nebylo v pořádku.

Začalo to úplně nevinně, někdy ve třetí třídě na základce. Zničehonic mě rozbolelo koleno a stehno. Kyčel kupodivu ne. Bolesti nebyly nesnesitelné, ale měl jsem je. Mysleli jsme si, že to je jen namožené a pár dní klidu to spraví. Omyl, bolesti neustupovaly. Měsíc, dva, tři - a žádné zlepšení. Spíš se to naopak zhoršovalo.

Tak jsme zajeli do Žamberka za ortopedem. A toho, naštěstí, napadlo zrentgenovat mi obě kyčle. Výsledek? Perthesova nemoc.

Tahle nečekaně to vypuklo.

Na první okamžik, kdy jsem slyšel diagnózu, si pamatuju dobře. Nepřišlo mi to vůbec tragické. Ve věku devítiletého dítěte jsem nedokázal vyhodnotit, jak moc je onemocnění závažné. Takže mě to neporazilo na zem.

Rodiče na tom byli hůř. Hlavně moje mamka, která si jako zdravotní sestra, přesněji řečeno porodní asistentka, dokázala dát hned všechno dohromady a věděla, že jde o veliký problém. Bylo to na ní znát.

Endoprotéza už na základce?

Po návratu domů jsem nohu ještě chvíli normálně zatěžoval, ale pak jsem začal chodit o berlích. Stav se však pořád nelepšil. Proto mě odveleli do nemocnice v Hradci Králové. Strávil jsem v ní dva měsíce. Dalo by se říct, že jsem tam ležel jen tak. Byl jsem totiž na pozorování.

Na konci vynesli doktoři jednoznačný a neměnný verdikt: operace a výměna kyčelního kloubu. Prostě endoprotéza už na základce! Kdyby k tomu skutečně došlo, asi bych vám tu teď nemohl vyprávět příběh, který skončil happy endem.

Ale nastal pro mě zásadní zlom.

Z hradecké nemocnice mě poslali domů s tím, že si mě za měsíc pozvou na předoperační vyšetření a pak mě připraví k operaci. Jenže měsíc uplynul a nic, žádná pozvánka na předoperační vyšetření. Druhý měsíc? Zase nic.

Kniha Cesty ze dna

Čtrnáct příběhů, čtrnáct upřímných zpovědí osobností ze světa sportu, které se ve svém životě i kariéře vyrovnávaly s těžkými překážkami, najdete v knižní novince Cesty ze dna. Ať už to byly vážné zdravotní trable, málem osudová zranění, a dokonce i hrozba smrti, nebo vyhoření, nepřízeň veřejnosti, předsudky či finanční problémy. Eva Adamczyková, Petr Čech, Gabriela Soukalová a další nástrahy osudu překonali a mohou být inspirací všem, které potkalo něco podobného... Knihu objednávejte ZDE>>>

Mamka, která pracovala v nemocnici v Ústí nad Orlicí, začala zjišťovat, co se stalo, že mě nepozvali. Oni se jí moc omlouvali a vysvětlovali, že jsem se tam někde ztratil v papírech.

Ještě že se tak stalo!

Během doby, kdy na mě zapomněli, jsem nohu nezatěžoval. Chodil jsem o berlích a bolesti postupně odcházely, až mě přestaly omezovat. Extrémně nesnesitelná bolest najednou vůbec neexistovala. Normálně jsem chodil do školy. No, normálně je silné slovo. Skákal jsem po jedné noze. Ale pro malé dítě to přece není žádný problém.

Když mě po mámině intervenci v Hradci Králové zase objevili v papírech, pozvali mě ihned na prohlídku. Udělali mi rentgeny, přidali další vyšetření. Co z nich doktoři vyčetli? Rapidní zlepšení stavu!

Jméno tehdejšího pana primáře z ortopedie už si nepamatuju, ale místo operace nabídnul rodičům alternativní možnost: dlouhodobý léčebně-rehabilitační pobyt. Že jsem neskončil na operačním stole, bylo moje obrovské štěstí. I když jsem musel jít na jedenáct měsíců do léčebny, kde kloub nakonec zregeneroval přírodní cestou.

Vozík i vyšívání

Košumberk je část města Luže v okrese Chrudim. Její poznávací znamení se jmenuje Hamzova léčebna. Co se mi z ní teď vybaví jako první? Je toho spousta. Deset lidí na pokoji, chození do školy, střílení z luku…

Nejdřív byl přesun sem pro mě ohromný šok. Osm měsíců jsem nemohl být doma. A zpočátku jsem nemohl opustit léčebnu vůbec. Ani o víkendu. Být najednou takovou dobu někde sám, nebyla legrace. I když mě rodiče zpočátku navštěvovali každý týden. Měl jsem štěstí, že léčebna není daleko od Letohradu. Hodinka cesty autem, to se dá. Když už jsem měl počáteční šok za sebou, domluvili jsme se s našima, že návštěva jednou za čtrnáct dní stačí. Občas se v Košumberku objevil taky někdo ze známých.

Nejhorší bylo, že jsem první čtyři měsíce v léčebně nemohl vůbec chodit. Přesněji řečeno, bylo mi to zakazované. Všichni jsme museli pořád ležet. Anebo se věnovat speciálním rehabilitačním cvikům. Ale všechno na posteli.

Chodit co nejmíň! Tak znělo základní přikázání, které jsme slyšeli neustále dokola.