Zjištění kouče Moravce: Tato generace přemýšlí jinak. Co změnili u střelby?
Je nejúspěšnějším biatlonistou české historie. Ve své kariéře se Ondřej Moravec (40) dokázal vyhrabat od kolísavých výsledků k medailím. Má tedy svým nástupcům a nyní svěřencům co předat. Jenže když začal tým trénovat, jeho představy trochu narazily do zdi. „Je tam už určitá generační bariéra,“ přiznává v rozhovoru pro deník Sport a web iSport.cz. Jak tedy změnil svůj přístup? Proč musí svěřence občas i trochu seřvat? A komu věří, že vystoupá na pódium?
Bolavé místo českých biatlonistů v posledních sezonách? Jednoznačně střelba. Jsou si toho vědomi i jejich trenéři. Z těch zůstal Michael Málek, střelecký kouč Matt Emmons po minulé sezoně na vlastní žádost skončil. Ačkoliv z jeho poznatků mohou čeští muži dál těžit, bylo potřeba podle nového člena trenérské party udělat určité změny. „Sám jsem zvědavý, jak se to projeví už v prvních testovacích závodech,“ říká druhý trenér mužů Ondřej Moravec.
Ze závodníka jste se po tříleté pauze stal trenérem. Jak je na druhé straně barikády, nebo chcete-li dalekohledu?
(směje se) „Jsem chvíli za dalekohledem, chvíli u trati, takže to mám v tomhle pestřejší. Možná jsem si to maloval trošku jinak, měl jsem nějaké představy, a realita je trošičku jiná. Říkal jsem si, že mám ke klukům opravdu hodně blízko, ale reálně tam určitá generační bariéra je. To jediné je trošku jiné než má očekávání. Ale jinak jsem přesně věděl, do čeho jdu, a tato práce je pro mě obrovskou výzvou, chci s těmito kluky ledasco změnit.“
Věříte českým mužům, že prostor ke zlepšení je?
„Spousta z nich má pořád co ukázat, nepředvedli maximum, které v nich je. To mám jako vnitřní cíl, tohle v nich najít a snažit se jim co nejvíc ukázat cestu, jak toho dosáhnout. Myslím, že samotný trénink problém není. Ale důvěra v to, co děláme, a že to vede správným směrem. Protože když k tomu nemáte výsledky, je to strašně složité. Zažil jsem to velký kus své kariéry a vím, že to není jednoduché. Postavit to na ne úplně stabilních výsledcích je zkrátka hrozně těžké. Tohle se jim budu snažit podat co nejvíc srozumitelným jazykem, aby jim to pomohlo.“
Vypozoroval jste během kariéry od svých trenérů, v čem spočívá jejich práce a nezaskočilo vás teď nic?
„Je to tak, že když jako mladý přijdete k týmu, máte pocit, že sportovec to má nejhorší a že trenér tam dělá kulový, když to hodně přeženu. Ale realita je opačná. Práce je spousta a párkrát za šest měsíců, co to dělám, jsem si říkal, jaká je to neskutečná pohoda být závodník. Ale vůbec bych nechtěl porovnávat, kdo to má horší, každý má něco. Každý člen týmu má nějakou roli, musí dělat určité věci, a když je dělá dobře, tak to může bez problémů fungovat.“
