Už třetí sezonu bude sledovat jen v televizi. Přesto má Eva Puskarčíková (33) k biatlonu stále hodně blízko. Pořád je v úzkém kontaktu s Markétou Davidovou, do italských struktur zase vidí díky partnerovi Thomasi Bormolinimu. A teď se její dva světy opět propojily prostřednictvím skoro švagra Luky, jenž je novým trenérem Češek. Jaké rady mu poskytla a jak se jako máma půlročního syna dívá na návraty kolegyň po porodu? Roční iSport Premium za zvýhodněnou vánoční cenu>>>
Když ji sledujete na Instagramu, vidíte, že život Evy Puskarčíkové po ukončení biatlonové kariéry je hodně pestrý. Nejprve cestování po světě s partnerem Thomasem Bormolinim, také někdejším biatlonistou. Poté příprava na příchod syna a nyní život mámy. Stále ale cítíte, že milovaný sport z jejího života nezmizel a nezmizí.
Zvlášť když novým trenérem českých žen je Luca Bormolini, bratr jejího přítele. „Touto nabídkou byl překvapen, ale to myslím, že jeho angažováním všichni,“ připouští a také prozrazuje, jaký je. Zavzpomínala i na náročné přípravy a předchozího trenéra Egila Gjellanda.
Startuje nová biatlonová sezona. Jak jste blížící se začátek prožívala jako závodnice, poté jako fanynka a teď jako máma malého miminka?
(zasměje se) „Jsou to opravdu různé úhly pohledu. Jako sportovec už jsem start vyhlížela, byla jsem hodně nervózní. Když jsem skončila se sportem, byly to dvě sezony, kdy jsme ještě neměli malého, tak to se mi i postesklo. Říkala jsem si: Tak teď už bychom se připravovali na sněhu… Teď se na to už těším, ale nervózní nejsem. A doufám, že se budu moct koukat.“
Když mluvíte o nervozitě, šlo hlavně o to, že zase budou závody a s nimi spojené nervy, nebo tam bylo třeba i těšení se, že po půlroce trénování do toho zase vletíte?
„Určitě se člověk těšil. Ale současně to bylo takové očekávání, že nevíte, jak na tom budete v porovnání s ostatními. Máte nějaký level tréninku, víte, co od sebe očekávat, ale nevíte, jak jsou na tom ostatní. Pak když se to prošťouchlo, řekněme během prvních dvou zastávek svěťáku, tak už člověk zhruba věděl, kam ve startovním poli patří a kam sezona směřuje. Ale na začátku nikdy nevíte.“
Byly proto první dva díly Světového poháru nervóznější než ostatní?
„Celkově se sezona vždycky určitým způsobem přelévá. Nikdo asi úplně nedokáže excelovat na začátku i na konci. Většinou první svěťák dopadne nějak a na druhém už je to úplně jinak. Pak už je to konstantnější. Další bod zlomu bývá vrchol sezony, čili mistrovství světa nebo olympijské hry. Někdo to dokázal tak dobře načasovat, že vylítl třeba jenom tam.“
Když se vám jako fanynce pak zastesklo, chyběla vám víc parta, nebo závodění?
„Když jsem skončila, tak jsem to obrečela. Rozhodla jsem se, že chci skončit, ale zkrátka ta nostalgie… Do té doby jsem to pořád dělala, tak mi to přišlo líto. A ještě přes léto jsem měla takové slabší chvilky. Pak jsem koukala na první závody, kde mě překvapilo, že jsem už nebrečela, ale chyběla mi parta a atmosféra. Teď už se na to hezky vzpomíná, baví mě na to koukat a moc ráda fandím.“
Máte v plánu zase pozorně sledovat biatlonové závody, nebo je vám jasné, že s malým Paridem to nebude reálné?
„Doufám, že mě nechá, že budu moct sledovat, co se dá. Snad budou dobré časy na závody, aby nám to sedělo do našeho denního plánu. Ideální by to bylo někdy k večeru, Paride má v šest už skoro večerku. Věřím, že to nějak půjde.“
Když zavzpomínáte na přípravné období, jaké pocity se vám vybaví jako první?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
