Moravec o smrti Dahlmeierové (†31): Přišlo to strašně brzo. Potkali se v Alpách
Světový biatlon i nadále vstřebává obrovský šok. Ve věku 31 let tragicky zahynula dvojnásobná olympijská vítězka z Pchjongčchangu a sedminásobná mistryně světa Laura Dahlmeierová. Jedné z nejlepších sportovkyň poslední doby se stala osudnou expedice v pákistánském pohoří Karákóram, kde ji zasáhl skalní sesuv. Na německou šampionku vzpomínají soupeřky, soupeři i kamarádi. Mimo jiné i Ondřej Moravec, současný trenér mužské reprezentace.
Fanoušci si už navždy budou pamatovat její nervy drásající a dramatické souboje s Gabrielou Soukalovou. Poté, co Laura Dahlmeierová v průběhu čtyř let vyhrála prakticky vše, co se vyhrát dalo, skončila s biatlonem už v pětadvaceti letech. Následně ji zlákaly další sportovní mety a milníky, tentokrát však v horách. „Byly pro ni cestou a vášní,“ líčí pro deník Sport a web iSport Ondřej Moravec, jenž se o nepříjemné události dozvěděl krátce po příjezdu na týmové soustředění v Itálii.
Když jste si na začátku týdne přečetl, že Dahlmeierová měla vážnou nehodu, co vás v tu chvíli napadlo?
„Z hor určitě nemám takové zkušenosti jako ona, ale mám spoustu kamarádů, kteří na hory chodí a něco o tom vědí. Hned jsem si říkal, že je to zlé. První informace sice byly ještě takové optimistické, ale už v tu chvíli jsem tušil, že to není dobré. Vlastně podobně nedávno skončila Klára Kolouchová, kterou jsem znal.“
Ano, osud měly podobný...
„Prostě v tomto roce je spousta takových nehod, které jsou zaviněné nějakým sesuvem sněhu nebo kamení. Myslím si, že lidé ani nedělají nic špatně, neriskují, jenom je prostě postihne smolný okamžik. Už v prvopočátku jsem si říkal, že to nebude úplně dobré a bohužel se to potvrdilo.“
Co se vám vybaví, když se řekne jméno Laura Dahlmeierová?
„Závodil jsem vlastně celou dobu její kariéry. Byla výrazně mladší než já, takže si ji pamatuju od začátku, třeba už když jako juniorka v Novém Městě na Moravě běhala při prvních závodech štafetu. Teď přesně nevím, kolikátá skončila, ale už od počátku to byla výrazná osobnost. Jednoznačně výjimečná. Byla inspirací pro další závodníky i kolegy.“
Třeba pro Gabrielu Soukalovou. Jejich souboje byly před lety vrcholem ženského biatlonu.
„Ano, moc dobře si je pamatuju. V té době jsem měl své nejlepší období. Jako dneska si pamatuju Hochfilzen 2017, kdy Gábina byla tuším jediná, kdo ji na tomto šampionátu porazil. Skončila už v pětadvaceti, takže v době, kdy toho mohla dokázat ještě spoustu. Vzpomínám na to rád, byly to neskutečné příběhy a souboje. A zároveň si myslím, že naprosto férové až přátelské. Laura byla ohromná postava a skvělý člověk. Osobně jsem ji nějak extrémně neznal, ale vždycky byla fajn. Patřila přesně mezi lidi, kteří vyzařují pozitivní aurou. Neměla problém se bavit, což člověk vždycky ocení.“
Setkání v Alpách
Vybavujete si třeba olympiádu v Soči 2014, kdy jste vybojovali ve smíšené štafetě stříbro? Dahlmeierová už za německý tým tehdy závodila.
„Závod si samozřejmě pamatuju, ale popravdě už nevím, jestli tam startovala. Nicméně vybavuju si, že Sachenbacherová byla diskvalifikovaná za doping. Když to říkáte, překvapuje mě, že už tam byla Laura, ale tehdy ještě musela být juniorka. Bylo jí tam možná dvacet? Pro ni asi ohromná zkušenost, byť ten závod pro ně skončil s takovou řekněme kaňkou.“
Napadá vás v souvislosti s Laurou ještě nějaká konkrétní vzpomínka?
„Asi před dvěma lety jsem se s ní potkal na túře v Alpách. Tak trochu ji znám i z tohoto prostředí. Ve středu jsem byl ze zprávy o její smrti fakt takový špatný, i když jsem to čekal. Není to tak, že bych nevěřil na zázraky, ale prostě... Když jsem pak viděl, jak toho byly sociální sítě plné a vyjadřovala se k tomu spousta přátel, člověku to je hrozně líto. Přišlo to strašně brzo.“
Byly třeba právě hory vaše společné téma?
„Určitě. Celou dobu, kdy závodila, chodila na skialping. Když skončila, udělala si horského vůdce, což je vlastně nejvyšší možné vzdělání. Hory pro ni byly cestou a vášní. Samozřejmě lidé, kteří chodí do takovýchto hor, tam s rizikem jdou. Málokdo si to připouští a řekne si, že se to stane. Každý zkušený horolezec, který na to kouká realisticky, ví, že riziko tam je. Myslím si, že Laura však byla pokorná a do nějakých extrémů se úplně netlačila. Bohužel je to strašná smůla.“
Na druhou stranu, každý chce zemřít u toho, co má skutečně rád.
„Jednoznačně. Jak jsem říkal, pro ni byly hory vášní a smyslem života. Podle mě se tomu třeba v posledních třech letech věnovala extrémně hodně. Co jsem zaznamenal, dělala i skalní lezení nebo i cesty, které jsou vícedélkové a těžké. Pak byla samozřejmě v Himalájích. Řeknu to tak, že tahle tragédie se stala při věci, kterou milovala. Jenže bylo to brzo, jednoznačně brzo... Tak to ale někdy bohužel je, někomu se nestane nic a leze tam do šedesáti rok co rok. Tohle je prostě nešťastná náhoda.“
