Legenda Romanová: s tatínkem skákali z vlaku. MS znovu v Praze? Jsem hrdá
V šedesátých letech minulého století se její popularita šplhala až do vesmíru. Eva Romanová s bratrem Pavlem slavili mezi lety 1962 až 1965 čtyřikrát za sebou titul mistrů světa v tancích na ledě. I dnes v 78 letech je obletovaná médii, když se objeví v Česku, jak se stalo při příležitosti odtajnění loga MS v krasobruslení 2026, které se právě v Praze bude konat. Jinak žije stále v Anglii a holduje mnoha sportům. Pro iSport.cz zavzpomínala na své slavné časy a ztratila slovo o svých nástupcích. V současnosti má totiž české krasobruslení dokonce dva sourozenecké páry.
Pořád žijete v Anglii a holdujete sportu?
„Jasně, dům, zahrádka, zajdu si zaplavat, zahrát tenis, jezdím pořád na inlajnech. Na ledě je to už nebezpečné. Tady si vezmu náloketníky a helmu, takže když je nějaký úraz, tak to není tak tragické. Čím je člověk starší, tím víc se musí hýbat.“
A když už jste v Česku, kam všude zavítáte?
„Začínám tradičně v Olomouci, kde jsme se s Pavlem narodili. Pak jedu do Prahy, kde kamarádi ze školy i z krasobruslení vždycky svolají setkání po mnoha letech. Nakonec jedu na farmu, kterou jsme měli s manželem, když maminka ještě žila, abych jí byla poblíž. Tu farmu totiž koupili moji přátelé, tak u nich pobudu pár dní a pak zpátky do Anglie.“
Co říkáte na to, že je MS v krasobruslení po 33 letech v Praze?
„Když jsem to slyšela poprvé, tak jsem byla šťastná podobně jako v roce 1962. To už je dávno. Cítím hrdost, že svaz dokázal přesvědčit mezinárodní výbor, v jak dobré kondici Praha je. Chtěla bych jim tímto poděkovat. Věřím, že světová elita ocení to zázemí, které se skutečně najde málokde na světě.“
Hned vaše první účast na MS 1962 skončila zlatou medailí společně s bratrem Pavlem. Jaké jsou vzpomínky?
„Stadion byl nabitý a atmosféra fantastická. Světový šampionát se měl konat v Praze už v roce 1961, ale stala se velká tragédie. Americký tým zahynul při leteckém neštěstí, takže se MS posunulo. Tato smutná událost pravděpodobně pomohla nám, protože jsme měli o rok příprav navíc. Vůbec jsme nepočítali, že získáme medaili. Do prvních deseti by to byla paráda, říkali jsme si. Měli jsme nějak štěstí, všechno se povedlo a bylo z toho zlato. Byli jsme z toho úplně vyhození.“
Jak to myslíte vyhození?
„Když jsme šli potom po MS do lóže za prezidentem Novotným a jeho manželkou, aby nám pogratulovali, tak jsem byla nějak mimo. Dojdu dolů, tam už čekala maminka a já říkám, že tam byl nějaký pán s paní. Ona mi řekla, vždyť to byl prezident, máte ho vyvěšeného v každé třídě ve škole. No jo, pan prezident Novotný, až pak mi to došlo.“
Nemotala se z toho někdy hlava, když jste jako teenagerka zažívala takové úspěchy?
„My s Pavlem jsme sport milovali a tenkrát toho vyžití tolik nebylo. Čechoslováci žili sportem a úspěchy. I po nás přišli Hanka Mašková nebo Ondrej Nepela. Ta atmosféra všude byla fantastická. Věřím, že nám pomáhali ti skvělí diváci, kteří tomu sportu i rozuměli díky panu Mikyskovi (Karel Mikyska – sportovní komentáror). Když jsem v Olomouci, tak dodnes třeba přijde někdo mého věku a přinese knížku s různými fotkami. Co o nás vyšlo v novinách, časopise, tak si lepili do sešitu. Dojímá mě to a vážím si toho.“
Změnilo se něco doma po prvním zlatu? Tatínek prý vás i bratra držel zkrátka.
„Doma se to bralo jako vítězství v jednom z dalších závodů. Vždyť MS bude i příští rok, tatínek taky řekl, že o to víc musíme trénovat. Pamatuju si, že jsme měli obavy. Někomu se mohlo zdát, že nám rozhodčí nadržovali, protože jsme byli mladí a bylo to v Praze. Příští rok v Cortině jsme tak museli dokázat, že to nebyla náhoda. To se naštěstí povedlo.“
Už v dětství jste dřeli brzy ráno. Co je pravdy na tom, že jste při cestě ze zimáku na Kladně vyskakovali s tatínkem pravidelně z vlaku?
„Jezdili jsme z Kladna do Vysočan takovou lokálkou. Byla tam ještě taková ta dřevěná sedadla. Když jsme jeli kolem místa, kde jsme bydleli, tak ten vlak vždycky zpomalil. Tatínek vždycky říkal, připravte se, když vám řeknu, tak skočíte. Tam byla obří díra v plotě, kterou jsme prošli a byli jsme za pět minut doma. Jinak bychom museli jet v noci do středu Prahy a pak tramvají domů, to by byl tak čas jít do školy. On tam ten vlak jel opravdu hodně pomalu. Tatínek věděl, že se nám nic nestane a skákal s námi, takže to bylo v pohodě.“
Celkově jste s bratrem získali v tancích na ledě čtyři zlaté z MS za sebou. Nebyla škoda končit v devatenácti letech se závoděním?
„Beru to jako fantastickou životní kapitolu. Bohužel tehdy nebyly tance na ledě zařazeny do olympijských her. Byli jsme mladí, ale už nebylo co víc vyhrát. Naopak byla spíše pravděpodobnost, že začneme prohrávat, protože se rodily nové talenty. Chytřejší a šikovnější. Řekli jsme, že je čas odejít na vrcholu. Taky jsme byli ryzí amatéři. Finanční odměna žádná. Rodiče se obětovali trpělivostí a ranním vstáváním. Chtěli jsme jim taky nějak finančně pomoct. Když jsme tedy dostali nabídku do lední revue, kde se dalo něco vydělat, tak jsme šli.“
Sledujete současné české krasobruslení?
„Mám obří radost, že máme dvoje sourozenecké páry Taschlerovi a Mrázkovi. Oběma se docela daří. Pořád cítím, že je naděje, že by mohla být na tom domácím MS 2026 medaile. To by byla fantazie. Jinak v Anglii na krasobruslení moc nejsou, takže bych si musela platit sportovní kanály. Jednak je tam hromada jiných sportů a taky já na televizi moc nejsem. Přiznávám, že jsem trochu ztratila přehled. Těším se, že to na MS vše uvidím živě.“
Postupně ale od vašich úspěchů dál kvalita českého krasobruslení klesá. Co si o tom myslíte?
„Mám dojem, že se to děje nejen v krasobruslení. Měli jsme fantastické gymnastky, výborné fotbalisty. Obecně je vrcholový sport dřina a ty podmínky jsou lepší třeba pro náš sport všude jinde než u nás. Třeba Taschlerovi trénují v Itálii. Angličané trénují zase v Americe.“
Je výhodou, když jsou v páru sourozenci?
„Výborně se znají, je výhodou, že jsou pořád spolu. Taky se nemusejí dohadovat rodiče mezi sebou o různém oblečení, kde budou trénovat a podobně. V tom je to jednodušší. Asi jsou i méně náchylní k tomu, aby se jako pár na ledě rozpadli, protože jsou rodina. My s Pavlem jsme se třeba nehádali. Byl to rodinný kolektiv.“
A vždy je ten vůdce páru muž? Jak to bylo u vás?
(smích) „To záleží na povaze. Je to jako v manželství. Někdy i muž musí poslouchat, U nás to ale vedl Pavel. Jednak byl starší, ale taky chytřejší.“
Před ME 2017 jste se nechala slyšet, že se vám současné tance na ledě tolik nelíbí. Čím to?
„Bylo to období, kdy nebyla podle mého ukotvena určitá pravidla. Bylo to něco jako sportovní dvojice, ale nesměli třeba dotáhnout zvedačku. Byl tam pak určitý zlom. Dneska po sedmi letech už se mi to zase líbí. Už to není jen o zvedačkách a piruetách. Ono se to pořád mění rok od roku.“
Před časem výborně soutěžil ve StarDance Tomáš Verner. Je to podle vás pravidlo, že krasobruslař musí být skvělý i na tanečním parketu?
„Myslím si, že ne. To je úplně jiný pohyb. Může mít rytmus a elegantní pohyby, ale společenský tanec je přece jen něco jiného. Výhodou pro něj bylo, že věděl, jak se pohybovat, ale neznamená to, že by krasobruslař v tomto musel být nejlepší.“
Co byste poradila mladým nadějím vašeho sportu?
„Víte, ono se těm mladým dneska těžko radí. Ať už dělá to dítě cokoliv od sportu po hraní na piano, tak jim podobná činnost dá určitou disciplínu do života. Je to lepší, než když se flákají.“
