Pro medaili s jedním okem. Charvátová o úspěchu, brzkém konci i emigraci
Už jako malá jsem chtěla závodit. Nejdřív v gymnastice, pak na lyžích. Mým idolem byla Věra Čáslavská. Líbila se mi s těmi svými krásnými medailemi a představovala jsem si, že jednou budu mít taky takové. Narodila jsem se 11. června 1962 ve Zlíně. Tatínek Dušan Charvát byl tělocvikář, docent na technologické fakultě ve Zlíně, dlouholetý trenér ženské lyžařské reprezentace a vedoucí trenérské rady alpského lyžování v Československu. Maminka Olga byla dětská zubařka, taky velká sportovkyně.
Zlín se tehdy jmenoval Gottwaldov, ale dědeček s babičkou mi často vyprávěli o době, kdy v něm působil pan Baťa. Dědeček byl totiž primář gynekologie, který pomáhal zakládat ve Zlíně porodnici.
Bydleli jsme s prarodiči v jedné vile, takže jsem měla pestré, vynikající dětství. Chodila jsem do gymnastiky, ale naši mě často brali na hory a postupně se ukazovalo, že ze mě bude spíš lyžařka.
Do školy mezi tanky
Pamatuji si na den, kdy jsem šla poprvé do školy. Předtím bylo doma rušno a slyšela jsem, že se mluví o tom, že bude válka. Když jsem jako prvňáček vyrazila ven, na cestě stály tanky.
Olga Křížová Charvátová |
Věk: 59 (11. června 1962 ve Zlíně) Největší úspěchy: bronz na ZOH 1984 v Sarajevu (sjezd), 2x vítězka závodu SP (kombinace v Megeve 1983 a slalom v Piancavallu (1986), 4. místo v celkovém SP a navíc v hodnocení slalomu, 5. místo v hodnocení obřího slalomu SP a 6. místo v hodnocení super-G (vše 1986), 5. místo na MS (kombinace 1982), 6. místo v celkovém SP (1985), na juniorském ME stříbro (obří slalom 1977) a bronz (slalom 1978), 13x mistryně Československa, Královna bílé stopy (1986) Zajímavosti: kariéru ukončila v pouhých 23 letech, 2x na ZOH reprezentovala i nejstarší dcera Klára Křížová, v Soči 2014 skončila v super-G na 17. místě |
Ale pak se už doma o politice nemluvilo, myslím, že nás rodiče nechtěli strašit.
Do školy jsem chodila ráda. Ve třetí třídě jsem se přihlásila na jazykovku, ale nedostala jsem se, protože rodiče byli vysokoškoláci a přednost tehdy dostávaly děti z dělnických rodin. Postupně jsem si uvědomovala, že něco můžeme a něco ne, ale doma jsme nic takového neprobírali. Myslím, že každý si podle své vlastní inteligence udělal jasno v tom, o čem bylo dobré se bavit a o čem ne.
Oba dědečci lyžovali, rodiče byli členové tělovýchovné jednoty, často jsme jezdili na hory a prý jsem pořád chtěla závodit. Zřejmě jsem chtěla dělat všechno to, co dělal můj starší bratr Dušan. První závody jsem jela na kopci Syrákov v blízkosti Zlína. Dali mi číslo a jela jsem, ale jak to dopadlo, nevím. Bylo mi asi tak pět let.
Měla jsem štěstí, že se v Říčkách v Orlických horách pořádaly mezinárodní závody. Já je vyhrála a za odměnu mě v roce 1976 poslali na závody do Itálie. Nazývaly se Trofeo Topolino. Chtěla jsem jet a vyhrát, ale moje první dojmy z té cesty byly strašné.
Byli jsme skupinka dětí a trenéři, rodiče s námi jet nemohli. Byla jsem tam nejmladší, neunesla jsem ani lyže, ani batoh. Jeli jsme vlakem přes noc, takže jsem byla unavená. Přesedali jsme a mě vždy nechali na nějakém nádraží hlídat zavazadla a ostatní je přenášeli. Cítila jsem se ztracená. Ale urovnalo se to, a nakonec jsem na těch závodech byla pětkrát za sebou.
Moc se mi tam začalo líbit. Vyhlašování probíhalo tak, že městem šel průvod, vítězové měli na hlavách vavřínové věnce a náměstí bylo plné lidí. Byl to pro mě velký zážitek. Získala jsem postupně bronzovou, stříbrnou i zlatou medaili. Byl na nich Mickey Mouse, což mi připadalo zajímavé. Ovšem nejlepší bylo, že sponzoři závodů nám dávali spousty krásných hraček. Přivezla jsem domů například dvě autodráhy, takže bratr byl velice spokojený.
Tatínek byl můj vzor
Jako mladinkou mě hned vybrali do kategorie žen, takže jsem závodila na mezinárodních závodech žen už od třinácti. Účastnila jsem se ale i mistrovství Evropy juniorů. Po základní škole jsem nastoupila na gymnázium. Při studiu mi hodně pomohl tatínek, protože díky tomu, že byl funkcionářem ve svazu lyžařů, pro mě zařídil individuální studijní plán. Na té době bylo dobré to, že ze státu šly do škol dotace na individuální studia sportovců, takže jsem měla zaplacené nějaké doučovací hodiny. Zvládala jsem tedy celé čtyři roky zároveň se svou třídou. V tomhle směru to dnes mají sportovci těžší.
Lyžaři měli všestrannou přípravu mimo sníh, trénink se skládal z několika fází, ale mně to tak vyhovovalo. Chodila jsem do tělocvičny sedmkrát do týdne. Na soustředěních jsme trénovali pod vedením trenérů, pak jsme od nich dostali přesně rozepsaný trénink, který jsme měli plnit. A bylo na nás, jestli plníme, nebo ne.
Já plnila, bavilo mě to.
Měla jsem vzor v tatínkovi, ten z mého pohledu všechno uměl. Hodně mi dal do života trenér Pavel Šťastný, toho jsem také respektovala.
Měla jsem velké oči
Dodnes si pamatuju svůj závod v GarmischPartenkirchenu v roce 1978. Rok předtím jsem na mistrovství Evropy v juniorech získala stříbrnou medaili. Tak trochu jsem měla pocit, že už všechno půjde samo. V Garmischi bylo mistrovství světa, pro mě to bylo poprvé, co jsem byla na takovém typu závodu. Jela jsem docela dobře, ale měla jsem větší ambice. Anebo možná velké oči.
Mým snem bylo vyhrát Světový pohár. Když už jsme na něj byli vysláni, organizátor nám platil, takže jsme museli závodit ve všech disciplínách. Mně se to líbilo. Odmala jsem byla zvyklá dělat různé sporty, připadalo mi normální zkoušet všechno. Takže jsem jezdila někdy lépe slalom, někdy obří slalom, někdy mi šel víc sjezd. Pak se k tomu přidal i super obří slalom. Brala jsem to tak, že chci jezdit všechno, a bylo mi jedno, že mě to někdy stojí vrcholné výkony.
Já byla jezdec pátých až desátých míst, těch jsem měla spousty. Těch, kdy jsem byla na bedně, bylo méně.
Emigrace? Kdepak
Na závodech v zahraničí jsme se někdy setkávali s emigranty. Lidé, kteří se věnovali lyžování a utekli do ciziny, nás občas kontaktovali. Snažili se nám různě pomáhat, brali nás třeba do restaurací.
Já jsem o emigraci nikdy neuvažovala. Nepřemýšlela jsem nad tím, že se na Západě žilo jinak než tady. Brala jsem to jako samozřejmost, možná i proto, že jsem odmala do ciziny jezdila. Ale především mi bylo jasné, že kdybych emigrovala, způsobila bych tím rodině spoustu problémů. Můj bratr studoval na vysoké škole dopravní v Žilině, chtěl být pilot. No tak ten by si už nezalítal.
O politiku jsem se nezajímala, ale přesto mi do života zasáhla.
Odmala jsem měla jasno, že chci být zubařka jako maminka. Když jsem se přihlásila na medicínu, přišel mi dopis, že jsem nebyla přijata, že jsem neprospěla. No tak jsem šla studovat tělocvik. Až zpětně jsem se dozvěděla, že jsem se na medicínu nedostala ne proto, že bych neudělala přijímací pohovory, ale proto, že jsem se nelíbila nějaké slečně ze Socialistického svazu mládeže, které jsem řekla, že nemůžu jet na chmelovou brigádu, protože na to nemám čas.
Bez sklíčka, ale s medailí
V roce 1980 jsem si myslela, že mám dobrou formu, a cílem bylo jet na olympiádu do Lake Placid jako družstvo. Dostaly jsme různé výkonnostní cíle, plnila jsem je, ale nakonec nám bylo řečeno, že pojede jen jedna. V tu dobu byla nejúspěšnější Jana Gantnerová-Šoltýsová, na mě už nebyly peníze.
Bylo to v době, kdy jsem uvažovala, že se závoděním skončím. Taková rána pod pás to byla. Rodiče mi to ale rozmluvili. Říkali, že čtyři roky utečou a pojedu na další olympiádu. V roce 1984 jsem se olympijských her v Sarajevu opravdu účastnila. Aby se ušetřilo, cestovali jsme autobusem, takže nás už dopředu odepisovali, protože jsme přijeli unavení. Taková byla doba, to tehdy nikdo neřešil.
Jela jsem s ambicemi získat medaili ve slalomu. Pořád sněžilo, foukalo, tréninky se odkládaly. Když jsem závodila v obřím slalomu, bouchla jsem se tyčí do hlavy, vypadlo mi sklíčko z dioptrických brýlí, takže jsem se dívala jedním okem. Skončila jsem osmá.
Pak mi dali sjezd. Přijela jsem do cíle třetí a splnila si dětský sen. Měla jsem medaili z olympiády. Ano, považuju ji za svůj největší úspěch.
O řadu let později syn natáčel dokument v horách u Sarajeva. Místní lidé mu vyprávěli, že přesně tam, kde jsme kdysi závodili, se pak v době tamní války střílelo a popravovalo. Proto bych to místo už nikdy nechtěla vidět.
Doktorka lyžování
Závodní činnost jsem ukončila, když mi bylo necelých 24 let. Věděla jsem, že abych vyhrála Světový pohár, potřebovala bych lepší tréninkové možnosti. Dala jsem si podmínku, že buďto budu mít víc tréninků na sněhu, nebo skončím. Nemělo cenu pořád jezdit a být na stejných místech.
Trenér řekl, že mi není schopen víc vyřídit, tak jsem skončila. V ten moment mi to nebylo líto. Končila jsem studia, těšila se na novou životní etapu, která přišla s učením na vysoké škole. Nastoupila jsem na ni ve Zlíně. Ještě než jsem tam šla, oslovil mě na škole děkan Kostka a požádal mě, abych vstoupila do KSČ. Byla jsem zaskočena. Řekl, že bez toho by mi nemohl dát doporučení do zaměstnání. Takže jsem do strany vstoupila.
Bylo mi jasné, že chci učit a že bez toho to zřejmě nepůjde. Tím to v podstatě skončilo, žádný další tlak na mě vyvíjen nebyl. V zaměstnání se mi líbilo, řadu lidí jsem tam znala. Postupně jsem zjistila, že běžný život je stejně náročný jako ten sportovní.
Vystudovala jsem obor trenérství a udělala si doktorát. Takže jsem vlastně doktor přes lyžování. V roce 1986 jsem se vdala, s manželem jsme se znali od dětství.
Státu jsem se nevyplatila
Trenér mě ale přesvědčoval, že jsem skončila moc brzo, a pozval mě na soustředění. Na fakultě řekli, že mě uvolní, a já začala znovu trénovat. Bylo mi řečeno, že mám požádat o zpětné zařazení do reprezentace. Divila jsem se, proč to za mě neudělají automaticky, ale nakonec jsem tu žádost napsala.
Nedělo se nic. Pak mi přišel takový elaborát, kde mi bylo vysvětleno, že už není zájem, abych reprezentovala, že do mě stát investoval spoustu peněz a že jsem se mu vlastně nevyplatila. Byla jsem tehdy zklamaná a nazlobená sama na sebe, že jsem se nechala přesvědčit k něčemu, co jsem vlastně sama až tak úplně nechtěla. Připadalo mi nefér, že mě nechali vynakládat další úsilí.
Pak jsem se soustředila na práci a snažila jsem se zařídit si život tak, aby se mi žilo dobře. Na listopad 1989 vzpomínám s vděčností. Hodně se mi ulevilo. Narodila se mi první dcera, tak jsem všechno prožívala s kočárkem na náměstí. Měla jsem pěkné vztahy se studenty a od nich jsem získávala spoustu informací o tom, co se dělo. Brala jsem změny jako příležitost spojit se se světem a žít jinak. V roce 1995 se nám narodil syn a v roce 1999 další dcera.
Teď jsem ale z toho, jak se společnost vyvíjí, zklamaná. Považovala jsem nás za inteligentní národ, ale v poslední době mám pocit, že převládá masa zaměřená jen na spotřebu. Sport mi dal do života hodně. Naučí člověka disciplínu, houževnatost, přímost a zároveň toleranci v tom smyslu, že se z proher poučí a z vítězství nespadne na zadek. Myslím, že právě tohle je pro život potřeba.
