16. října 2021 • 17:14

Já a senátor? Blbost. Kouč Bobrovský o basketu, vojně i životních chybách

Autor: Scarlett Wilková
Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
SESTŘIH: Sparta - Liberec 2:1. Výroční výhru zařídil Pulkrab
Sparta - Liberec: Řepíkova paráda! Krásně projel obranou hostů a propálil Kváču, 2:1
VŠECHNA VIDEA ZDE

Byl vyhlášen pátým nejlepším českým basketbalistou minulého století a uveden do Síně slávy. Olympijských her zúčastnil jako hráč i jako trenér, a v obou rolích má i spoustu českých titulů. Ikona tuzemského basketbalu Jan Bobrovský má pro Paměť národa na co vzpomínat. I na chybu se snahou prosadit se v politice. 



Narodil jsem se měsíc před koncem války v Rosicích u Brna. Tatínek působil jako ředitel tamní školy, maminka byla v domácnosti. Přestěhovali jsme se do Brna, matka začala být úřednicí ve sběrných surovinách a otec získal místo na odboru školství.

Měl jsem dva bratry, já byl nejmladší. Nejstarší Zdeněk hrával basket za Zbrojovku Brno a byl československý reprezentant. Chodil jsem se na něj dívat, a tím jsem se k basketbalu dostal. Začal jsem také hrát za Zbrojovku spolu s o čtyři roky starším bratrem Ivanem. Takže jsem byl o čtyři roky mladší než ostatní spoluhráči.

Zpočátku to šlo, ale později se věkový rozdíl ukázal být problém, tak jsem začal hrát s mladšími. Tam už jsem byl od ostatních mladší jen o dva roky a vedl mě trenér Luboš Polcar. Přestoupil jsem pod Techniku Brno, kde začaly moje první výraznější kroky. Bylo mi šestnáct. V sedmnácti jsem se vrátil do Zbrojovky a v osmnácti se dostal na mistrovství Evropy ve Vratislavi.

Noha třináctka

Vedle sportu jsem bez problémů zvládal jedenáctiletku. Po ní jsem začal studovat chemii a fyziku na přírodovědné fakultě, ale po roce jsem zjistil, že to už asi nezvládnu. Udělal jsem pohovor na pedagogickou fakultu a přijali mě na obory matematika a základy průmyslové výroby. O co v těch základech jde, jsem neměl ani ponětí. Přijímací pohovor byl trošku směšný, ale díky dobrým výsledkům v matematice mě vzali.

Jan Bobrovský

Věk: 76 (29. března 1945 v Rosicích u Brna)

Pozice: bývalý reprezentant a trenér

Hráčská kariéra: sportovní život spojil především s basketbalovým týmem Zbrojovka Brno, reprezentoval na MS 1970 v Jugoslávii a MS 1974 v Portoriku, OH 1972 v Mnichově a šesti mistrovstvích Evropy, za národní tým odehrál 267 utkání (1963-78)

Největší úspěchy: stříbro na ME (1963), bronz na ME (1969), 6. místo na MS (1970), 8. místo na OH (1972), 2x finále PMEZ (1964, 1968), finále Interkontinentálního poháru (1969), 7x mistr Československa (1964, 1967, 1968, 1976, 1977 a 1978 s Brnem, 1973 s Olomoucí), 2x vyhlášen nejlepším čs. basketbalistou (1971, 1973)

Trenérské úspěchy: reprezentace mužů (stříbro na ME 1985/asistent, 6. místo na ME 1991), reprezentace žen (zlato na ME 2005, stříbro na ME 2003, 5. místo na OH 2004, 7. místo na MS 2006, čtvrtfinále OH 2008), muži Zbrojovka Brno (3x čs. mistr 1986, 1987, 1988) a ženy Brno-Žabovřesky (14x český mistr 1996-2008 a 2010)

Tehdy se trénovalo především odpoledne a večer, ne ráno jako teď, takže skloubit školu a basketbal celkem šlo. Po ukončení školy jsem musel na roční povinnou vojenskou službu. Jenže to bylo v době přípravy na olympiádu v Mnichově v roce 1972. Takže jsem nastoupil na vojnu, ale pět měsíců z ní jsem strávil na olympijské přípravě.

Pak jsem nastoupil, ale přišla další výhoda – měl jsem nohu třináctku a na vojně pro mě neměli boty. Když mi je nechali ušít, stejně jsem tvrdil, že jsou mi malé, takže jsem v podstatě vůbec neměl uniformu, chodil jsem v civilu. A pak už vojna končila. Ale hrál jsem v té době v Dukle Olomouc, která za mého přispění získala titul mistra republiky.

S konzervami do Mongolska

Z té doby mám úsměvný příběh. Pozvali mě na spartakiádu spřátelených armád do Mongolska. Ostatní, kteří jeli, už věděli, co je čeká. Já si půjčil od spoluhráče kožich, čepici jsem měl. Přijel jsem na letiště v Ruzyni a tam mi sdělili, že by bylo dobré, kdybych si sebou vzal nějaké potraviny. Tehdy toho na letišti ke koupení moc nebylo, tak jsem koupil šest piv, dvě konzervy a odletěl do Mongolska.

Přišli jsme do hotelu, který byl nejhezčí v Ulánbátaru, tedy jediný kromě jurt. Dost tam na mě zapůsobil pach z jídelny. Už jsem věděl, že to bude špatné. Tak jsem kromě toho, že jsem v teplákách chodil na zápasy, jedl každý den vajíčka. Poprvé mi je donesli v oleji, to jsem odmítl, pak je nosili vařené. Na těch dvou konzervách, šesti pivech a vajíčkách jsem tam absolvoval osm dní.

Ponižující kontroly na hranicích

Když mi bylo 24, oženil jsem se s Olgou Hrubou, úspěšnou basketbalistkou, reprezentantkou. Poté, co se nám narodila dcera, vzdala se Olga reprezentace a starala se o rodinu. Já jsem se zapojoval především tak, že jsem jezdil s kočárkem. Dělal jsem velké trasy přes celé Brno, to mě bavilo.

Na začátku okupace v srpnu 1968 jsme zrovna hráli někde venku. Do basketbalu se ty změny nepromítly, s výjezdy jsme problém neměli. Ale když dnes vyprávím mladším lidem, jak to na hranicích probíhalo, oni tomu nevěří, nedovedou si to představit. My jsme na to byli zvyklí.

Pořád jsme byli sledovaní, vždycky s námi jel nějaký zástupce z ČSTV. Na celnici jsme museli vyplňovat nějaká prohlášení, už ani nevím, jak se tomu přesně říkalo. Museli jsme psát, co vyvážíme, co dovážíme. Jednou jsem chtěl potěšit blízké, tak jsem vezl nějaké věci, které jsem nezapsal. Musel jsem do trenek. Vysvlékli mě a takový nezdvořilý mladý celník, kolem dvaceti mu bylo, prohodil něco ve smyslu: „To jsou ti reprezentanti.“

Mě to tehdy rozběsnilo a žádal jsem, aby se mi omluvil. A pak mi opravdu přišel omluvný dopis, ve kterém bylo uvedeno, že se nechoval správně.

Jinak jsem měl celkem klid. Problém nastal, když prostřední bratr Ivan s rodinou odešel do Ameriky, dvakrát jsem byl na výslechu. Přemlouvali mě, abych začal udávat. Odmítl jsem a tím to pro mě skončilo. Dali mi pokoj, měl jsem kliku.

Hráč roku trenérem žen

Moje reprezentační cesta pokračovala až na mistrovství světa v Portoriku 1974. Jenže jsme tam dopadli špatně, skončili desátí, i když jsme měli silné mužstvo. Tak jsem byl spolu s hráči Zídkem a Zedníčkem z reprezentace vyřazen.

Bylo mi devětadvacet a byl jsem brán jako přestárlý s tím, že už československému basketbalu nemůžu nic přinést. No samozřejmě, že jsem to zpočátku bral jako křivdu, ale pak mně to začalo připadat spíš úsměvné, protože v následujících letech jsem byl vyhlášen nejlepším basketbalistou Československa.

V další sezoně už zase chtěli, abych reprezentoval. Odmítl jsem, protože tehdy byla dlouhá, namáhavá soustředění a já už jsem se chtěl věnovat rodině. Přestoupil jsem z Brna do Žiliny. Pro mě, kovaného Brňáka, to byl zvláštní krok. Pět sezon jsem hrál za Vysokou školu dopravy a spojů v Žilině.

Poté jsem se do Zbrojovky vrátil jako trenér, asistoval jsem mému bratru Zdeňkovi. Ještě jsem i hrál, ale pak mi bylo osmatřicet a to už opravdu nebylo ono. Stal jsem se profesionálním trenérem Zbrojovky.

Byl jsem i trenérem reprezentace. Tehdy to v Československu probíhalo tak, že když byl trenér reprezentace Čech, musel mít za asistenta Slováka. Tak jsem měl Mira Reháka, vydrželo nám to rok. Pak se měnila pravidla a už jsem mohl mít asistenta Čecha. Získal jsem Jirku Zídka. Měli jsme úspěchy, ale pak přišly různé tlaky, tak jsem u reprezentace skončil.

Nějakou dobu jsem byl prakticky bez zaměstnání, ale kamarád postoupil s holkama do první ligy a nabídl mi trénovat ženy. Bylo to zajímavé. Ptáte se, jestli jsou rozdíly v práci se ženami a muži? No ano, jsou. Muži jsou schopni si vše říct na rovinu, natvrdo. Ženy si to říkají v ústraní.

Basketbalový trenér Jan Bobrovský
Basketbalový trenér Jan Bobrovský

Já a politika? Chyba

Po roce 1989 jsem udělal chybu. Nechal jsem se přesvědčit, abych se dal na politiku. Politikem v pravém slova smyslu jsem nikdy nebyl, ale uvěřil jsem, že když do politiky vstoupím, pomůžu basketbalu. Šlo mi především o to, abych sehnal pro basketbal peníze, protože jsme byli ve finančních problémech.

Byl jsem zpočátku zastupitelem městské části Žabovřesky. Pak jsem se uvolil, že budu kandidovat na senátora. Z mého pohledu je to největší blbost, jakou jsem kdy udělal. Díval jsem se na sebe na billboardech. Nevypadal jsem tam zle, ale sám sobě jsem se divil, že jsem se tam nechal pověsit, a věděl jsem, že to je špatně.

Kandidoval jsem za ODS, bylo to v době, kdy byla úplně v háji. Slibovali, že když budu kandidovat, dají do basketbalu peníze. Nedali ani halíř. Neměl jsem být důvěřivý, naivní. Ale opravdu jsem to zkusil z jediného důvodu, a to byla ta snaha pomoci basketbalu. Ač tomu možná někdo nebude věřit, peníze senátorské, ty pro mou vlastní osobu, mě nijak nepřitahovaly.

Dnes už na to období nerad vzpomínám. Odnesl jsem si z něj poznatek, že když se v politice řekne ano, znamená to i ne. To je pro mě nepochopitelné, protože když něco slíbím, snažím se to splnit.

Papíráci a doktor v mdlobách

Dostávám otázky, jak vnímám změny, kterými basketbal prošel. Říkám na to, že nejsem staromilec, který by vzpomínal, že my jsme byli takoví a makoví. Každý sport se musí vyvíjet, měnit. Basketbal šel hodně kupředu. Nedá se srovnávat období, kdy jsem hrál já, a současnost.

Ankety, kdo je nejlepší hráč století, nemají význam. Hraje se tady a teď. Dneska je sport daleko víc fyzický, hráči jsou jinak stavění. My byli papíráci. Jen málokdo zasmečoval do koše, oni dnes nad košem lítají.

Přesto rád vzpomínám. Na hráče, se kterými jsem hrál, i na ty, které jsem trénoval. Hráčsky jsem měl za vzor vždycky moje bráchy. Jednou jsme se sešli všichni v jednom družstvu, a dokonce jsme společně hráli ve finále Poháru mistrů evropských zemí.

Rád vzpomínám i na různé historky. Třeba na to, jak jsme byli v Aténách a šli se koupat do bazénu. Bylo tam málo vody. Zídek si klekl, takže ji měl po bradu a ukázal jednomu spoluhráči, ať skočí, že je tam jako tolik vody. On skočil a najednou z něho crčela krev. Vytáhli jsme ho a volali doktora. Byl celý zběsilý. Najednou se na doktora podívám, a on ležel. Omdlel, když viděl tu krev.

Co vnuk, to basketbalista

Basketbalový život se mi povedl náramně dobře, až je mi někdy smutno, že končí. V osobním životě mě mrzí, že mě brzy opustila žena. Zemřela, když mně bylo 57, a to je brzy.

Mám radost, že celá naše rodina pořád žije basketbalem. Moje dvě dcery ho hrály, vnučka taky, vnuk hrál na vysoké úrovni, další dvě vnučky jsou ještě malé, ale už hrají. Narodila se i pravnučka, tak uvidíme.

Nebýt těch hloupých senátorských voleb, mohl bych říct, že jsem život prožil dobře. Už sice nevěřím, že sport vede ke zdraví, protože vím, že vede spíš k trvalé invaliditě, přesto si bez něj život nedovedu představit. A přál bych si, aby se mu mladí lidé věnovali. Nejen vrcholově, ale pro radost. Protože sport lidi sbližuje. V tom je diametrálně odlišný od politiky.

Takže, pokud se mi ještě nějakou část života podaří prožít tak, aniž bych musel používat nějaký vozík, tak si řeknu, že to byl dobrý život.

 

Vstoupit do diskuse
0

Sport 2021

Davis Cup 2021 (25. listopadu - 5. prosince, Madrid, Innsbruck, Turín)
Program turnaje Česká nominace

Biatlon 2021/2022 (27. listopadu - 5. prosince, Östersund)
SP v biatlonu Östersund Program SP v biatlonu 2021/2022

Zimní olympijské hry 2022 (4. - 20. února 2022, Peking)
Hokej na ZOH 2022

Tenisové vybavení * Tenisové rakety * Tenisové míče na Heureka.cz

Články odjinud


Články odjinud