Po letech strádání má české lyžování chlapa, který dokáže zatápět favoritům. Sjezdař Jan Zabystřan se neohroženě pouští do ledové rulety a dvakrát už atakoval elitní desítku. „Zatím to není level Ondry Banka, ale jsem rád, že jsem se ve světáku zabydlel,“ hlásí specialista na rychlostní disciplíny. V rozhovoru pro Sport Magazín rozebírá zálibu ve skocích, letící Kästle i výhodu, že trénuje s Němci.
Do špičky se protloukával pomalu, ale trpělivě. Jinak to z Česka, bez velehor, ani nejde. „Ale jsem rád, že jsem to nevzdal,“ přiznává zakrátko 27letý student dvou vysokých škol, že v minulých letech se mu honilo hlavou, jestli to vůbec má cenu. Peníze docházely, neměl se s kým připravovat. Vyhrál sice tři zlaté medaile na univerziádě 2023 v Lake Placid, ale trvalý průnik do Světového poháru nepřicházel.
Změna nastala přestupem na slavnou značku lyží, jejíž dávnou slávu oprašuje i Ester Ledecká, a možností trénovat s německou reprezentací. Výsledkem jsou už čtyři umístění v elitní třicítce ve sjezdu nebo v super-G. Což jsou v nabité konkurenci mimořádně cenné výsledky.
Rozhovor probíhal nadvakrát. Nejdřív ho musel přerušit, protože se servírovala večeře. „Němci jsou na tohle striktní,“ pousmál se do telefonu z rakouské přípravy. V sezoně se chystá i na další sjezdy. Včetně toho nejproslulejšího, který se jede v sobotu 25. ledna.
Jan Zabystřan na startu obávaného Kitzbühelu. Co to s vámi dělá?
„Těším se, i když před sezonou to nebyl žádný cíl. Bral jsem to postupně. Ale jak se to vyvinulo, rád si ho vyzkouším. Uvidíme. Co jsem se bavil s lidmi okolo lyžování, tak mívají ještě větší strach z Bormia.“
Což se v prosinci jasně ukázalo. Na drsné sjezdovce se při tréninku vážně poranil Francouz Sarrazin, vy jste sjezd nedokončil, naštěstí váš pád nebyl tak vážný…
„Je pravda, že jsem rád, že jsem to přežil. Protože to je fakt drsný. Věřím, že Hahnenkamm nebude tak brutální. Dá se říct, že je to jeden z mála kopců, který mi ještě chybí do sbírky klasických sjezdů. Takže se těším. Kitzbühel má spíš mediální nálepku, jak je nelidsky drsný, ale co mi říkali i ostatní lyžaři, není to tak strašný. Na rozdíl od olympijské sjezdovky právě v Bormiu. Vršek bude zajímavý, tam se to hrozně rozjede. Pak všichni popisují, že další minuta je celkem fajn, až potom ten skok do závěrečného padáku bude drsnej. Ale já obecně mám skoky rád, takže snad to bude dobrý! V tu dobu už snad budu mít úspěšně za sebou i Wengen a povede se mi nějaký dobrý výsledek.“
Při sjezdu je velká výhoda, když se nebojíte skoků, že?
„Věřím, že jo. Postupně jsem jim přišel na chuť. Když si člověk věří, tak ví, že když ho správně ztlumí, sice poletí dlouho a daleko, ale doskok bude příjemný.“
Tušíte, kolik metrů jste skočil nejvíc?
„Někdy se v tréninku člověk dostane až na šedesát. Ale pak to odnesou paty závodníků, takže na závod to trošku seříznou. Ale okolo padesáti je to normální. S tím nemám problém, možná mi pomohlo i to, že jsem v mládí dělal gymnastiku, takže mám celkem dobrou koordinaci. Ale zjistil jsem zajímavou věc.“
Spojenou se skoky?
„Ano. Že tyhle velký sjezdařský skoky mi nevadí. Ale horší je, když jsem někde ve snowparku. Tam z nich mám celkem obavy, protože je člověk nemá načtený a nikdy neví, co to s ním udělá. Na sjezdovce už vím, jak to ztlumit, ale umělé rampy mi radost nedělají. Takže se jim už spíš vyhýbám. Při nich se může stát cokoliv, nikdy nevíte, jak vás vyhodí. Při sjezdu, když ho správně ztlumíte, sice letíte dlouho, ale nic hrozného by se nemělo stát.“
Tohle jste měl v sobě odmala?
„Adrenalinové sporty mi byly blízké. Sportovní lezení, wakeboarding, hodně jsem se proháněl na vodě na skútru. Jsem rád, že mi to rodiče umožňovali, neodrazovali mě. Protože mě to celkově posunulo a mám dojem, že teď z toho těžím. I ze základů gymnastiky, jak jsem o tom mluvil. Skákali jsme na trampolíně, dostal jsem do krve, co se děje, když je člověk ve vzduchu. Když teď spadnu, tak vím, jak se schoulit a zase vstát. Tedy pokud to není v nějaké extrémní rychlosti. Taky mi pomohlo, že jsem dělal zápas řecko-římský. I při něm jsem se naučil správně padat.“
Přitom jste se k rychlostním disciplínám dostal až později.
„Začal jsem slalomem a obřákem. Sjezd jsem přidal hlavně díky kombinacím, protože ty pro Čechy byly docela zajímavé. Hlavně z hlediska možného umístění do třicítky. Když jsem se pustil do prvního sjezdu, byl to trochu šok, ale postupně jsem se vyjezdil. Zezačátku to bylo ještě obřákové pojetí, byl jsem na vysokých nohách. Ale teď se mi to líbí čím dál tím víc. Chtělo to čas.“
Nelitujete, že se kombinace zrušily?
„Všechno má svoje plusy a mínusy. Na jednu stranu ano, ale zase mi to umožnilo se víc soustředit na rychlostky. Dřív to bylo tak, že když už jsme konečně našli kopec, kde se dal trénovat sjezd, zase jsme museli jít na slalom. Takže jsme dělali všechno, ale jenom na padesát procent. Rychlostky se mi líbí čím dál tím víc. Věřím, že postupně mám větší cit pro skluz a vycítím, kdy je třeba jet víc rovně, jak zvládat přechody z ledu na technický sníh a spoustu dalších věcí.“
To se nedá vyčíst v žádných knížkách, že? Sjezdy je třeba jezdit, jezdit, jezdit… Až pak se člověk může zlepšit.
„Přesně tak. Je to o naježděných kilometrech. Čím víc znáte danou sjezdovku, tím víc si toho dovolíte. U sjezdu je hrozně důležitý umět číst trať.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit