Koukal: Padesátka? V zádech mi mrazí...

„Do minulosti se neohlížím a na padesátku extra neladím, i když mi z ní trochu mrazí v zádech. Chci uspět na celém šampionátu,“ tvrdí odhodlaně rodák z Vysočiny.

Před šesti lety se hitem oslav vašeho titulu mistra světa stal štrúdl vaší matky. Koukal jezdí na štrúdl, křičely do světa novinové titulky. Platí to pořád?

„Štrúdl mám rád, když je šance, tak si ho dám, ale teď už jsem v jiné životní etapě. Když jsem byl mladší a bydlel jsem u rodičů, tak maminka napekla. Bylo zvykem, že jsem dovezl krabici já a krabici Lukáš Bauer a pak jsme vše společně likvidovali. Teď už to tak žhavý není.“

Copak, vaše Vanda nepeče?

„Ale peče a dobře! Ovšem když jsem doma, a to je v sezoně vzácnost, tak chceme být spolu. Nechci Vandu okrádat o drahocenný čas, abych ji prudil nějakým pečením.“

Od zlatého Val di Fiemme uplynulo šest lyžařských sezon. Jak se během nich změnil Martin Koukal?

„Tak především mám rodinu, ženu a syna. Takže lyžování se přesunulo z kategorie top koníčku. Už to není ten nezávislej život bez zábran. Dařilo se, bylo to fajn, nedařilo se… No tak se nic neděje. Člověk to neřešil. Teď musím obstarávat rodinu. Vandu a Sebastiana nebude zajímat, že tátu lyžování jenom hezky baví, ale musím domů přinést peníze na živobytí. Musím hlídat materiální stránku.“

Jak se tento fakt odráží v samotném lyžování?

„Není to tak, že bych byl úplně závislej na každým výsledku. Jsem zaměstnanej v Dukle, mám stálý příjem. Je to o tom, že kdyby se dlouhodobě nedařilo, mělo by to vliv na příjem. Dlouhodobou krizi si nemohu dovolit.“

Teď v Liberci vás čeká podobná skladba závodů jako ve Val di Fiemme. Skiatlon a volná padesátka. Nevyvolává to u vás příjemné mrazení v zádech?

„Samozřejmě. Naposledy jsem jel volnou padesátku na olympiádě v Turíně, kde jsem byl sedmej a na medaili mi chyběl kousek. Tuhle disciplínu mám rád a nějak ji umím. Takže program potěší, že zrovna tady v Liberci jsou tyto dvě disciplíny a k tomu ještě sprint volnou technikou.“

Ladíte tedy nejvíc ze všeho na volnou padesátku?

„Já ladím na mistrovství světa. Ve všech závodech, které pojedu, se budu snažit o maximální výkon. Žádné šetření nepřichází v úvahu. Vše pojedu naplno.“

Změnily vaše a také Bauerovy úspěchy v posledních šesti letech pohled „zbytku světa“ na české běžecké lyžování?

„Já si myslím, že nás všichni berou jako rovnocenné soupeře. Možná jen Norové jsou jakoby trošku výš. Oni jsou jako národ hrdí na to, že lyžování vymysleli. Ani ne tak závodníci, jako spíš bafuňáři a lidi v realizačním týmu.“

Celou zimu kočujete po Světových pohárech, teď budete závodit na mistrovství světa v domácím prostředí. Bude to pro vás výjimečný šampionát?

„No to je bez debat, vždyť mistrovství světa doma bylo kdysi dávno v Tatrách. Dostaneme možnost, kterou neměla řada předcházejících lyžařských generací, zazávodit si na vrcholné akci před vlastními fanoušky. Věřím, že spousta lidí nám přijde zafandit. Budeme to potřebovat, skvělá kulisa třeba v Novém Městě nám vždycky všem moc pomohla. Proto se všichni na šampionát těšíme.“

Jak vám osobně sedí tratě ve Vesci?

„Jo, jsou hezký a pro diváky ještě hezčí. Než jsme odjížděli na vysokohorské soustředění, tak byly připraveny velmi dobře.“

Vy jste ale v letošní zimě spíš marodil…

„Já jsem měl natrženej úpon šikmýho břišního svalu a následky se táhly déle, než jsem čekal. Mělo to vliv i na techniku, byl jsem přinucen si dát pauzu. Ztratil jsem kondici a musel začít skoro od začátku, aby mi úpony držely trup a mohl jsem stát pořádně na lyžích. Teď jsem ve fázi, kde chceme být, zdraví slouží a připravujeme se na šampionát. Jel jsem ve Vesci Slavic cup, to už bylo obstojné, v Estonsku na svěťáku jsem byl na klasické patnáctce šestatřicátej, což je na mě, klasiku a intervalový start obstojný. Hlavně jsem měl radost z vlastního závodního projevu.“

Kde pro vás tedy bude ležet na mistrovství světa hranice úspěchu a neúspěchu?

„Vzhledem k tomu, že jsme si už dávno vytkli za cíl mít medaili ze štafety, tak hranice mezi úspěchem a neúspěchem leží právě u této medaile. A pro mě osobně? Moje hranice úspěchu leží někde mezi šestým a desátým místem. A při vlastním pocitu, že jsem do toho dal maximum a třeba se té medaili i přiblížil. Jako v Turíně, kde jsem na padesátce bojoval ještě dvě stě metrů před cílem o medaili a nakonec jsem byl sedmý.“

Myslíte si, že máme na štafetu nejsilnější tým v historii? Silnější, než byla třeba medailová parta z OH v Calgary?

„Když to vezmu z hlediska individuálních výsledků, tak máme čtyři borce, kteří můžou jezdit sólo závody do desítky ve Světovém poháru. Ale štafeta je tým. Tam se k individuálním schopnostem přidává nutnost obětovat se maximálně pro mužstvo.“

Dovedete si představit, že by se štafeta jela bez vás?

„S tím musí počítat všichni v našem týmu. Je nás šest, sedm, co mohou štafetu jet. A na trať půjdou čtyři. To jsou jednoduché počty.“