Lyžařka o drsném prostředí sportu: Potíže s příjmem potravy měla každá
Na vlastní kůži poznala, co obnáší prostředí vrcholového sportu. Nekončící dřina, honba za výsledky a tlak na snižování hmotnosti. I takové jsou vzpomínky bývalé závodnice v běžeckém lyžování Petry Veselé. Na období, kdy se sportu věnovala vrcholově, ale i přesto vzpomíná ráda. „Byla tam super parta lidí, díky kterým jsem dřinu tolik nevímala. Občas to ale byly extrémy za hranou toho, co je v pořádku," říká dnes někdejší česká reprezentantka.
Do svých devatenácti let patřila mezi velké naděje českého běžeckého lyžování. Na svém kontě měla několik titulů mistryně republiky v mládežnických kategoriích a na reprezentační soustředění jezdila společně s pozdějšími hvězdami českého biatlonu.
I přes svůj velký potenciál se ale nakonec rozhodla vrcholový sport opustit a nebýt nadále součástí světa nekončícího drilu, kde nebylo zvykem odmlouvat trenérům. „Pro některé bylo svaté všechno, co trenér řekl. Já tohle v sobě nemám. Když jsem měla od těla signály, že je toho už moc, řekla jsem, že to dělat nebudu," vzpomíná bývalá závodnice Petra Veselá.
Ačkoliv to vypadalo, že po ukončení lyžařské kariéry už nikdy nebude mít chuť vrátit se do světa sportu, v osmadvaceti letech se díky náhodě vše změnilo. Začala se věnovat překážkovým běhům a úspěch slavila i na poli OCR.
Chtěla jste být jako malá profesionální sportovkyní?
„To nikdy nebyl můj sen. Já jsem se ke každému sportu, který jsem dělala, dostala spíš náhodou. Vždycky mě vtáhla skvělá parta lidí. Že bych se ale chtěla účastnit olympiády nebo mistrovství světa, to jsem v sobě neměla.“
Kolik let to je, co jste skončila s vrcholovým sportem?
„Biatlon jsem dělala od šesté třídy a v sedmé jsem ho pak začala kombinovat s běžeckým lyžováním. Bylo těžké stíhat všechny závody, a protože bylo tenkrát běžecké lyžování prestižnější, posupně jsem přešla na běžky. Ty jsem dělala do konce střední školy, takže to bude zhruba nějakých patnáct let, co jsem skončila.“
Vzpomínáte na tohle období ráda?
„Hrozně ráda. Pro mě je hodně důležité, jakými lidmi jsem obklopená. Byl to neuvěřitelný dril a zpětně si vůbec nedokážu představit, že bych to měla podstupovat znovu. Byli jsme ale super parta, takže jsem tu dřinu zase tolik nevnímala.“
Byl tvrdý dril důvod, proč jste se rozhodla s lyžováním nakonec přestat?
„U mě skončila touha vyhrávat, což je pro sport opravdu zásadní. Nemůžu říct, že by dřina rozhodla o tom, že už nechci závodit, ale určitou roli to taky mělo. Občas to byly extrémy za hranou toho, co je v pořádku, čehož jsem se účastnit nechtěla. Jezdily jsme na soustředění s Evčou Nývltovou, která je neskutečný dříč. Pro tyhle povahy je svaté, co řekne trenér. I když jejich tělo volalo, že tohle už je moc, stejně šly, brečely a udělaly, co se chtělo. Šly za vidinou toho, že když splní, co jim trenér říká, jejich výkon díky tomu bude růst. Já tohle ale v sobě nemám.“
Kde byly nastavené vaše hranice, za které jste už nebyla ochotná jít?
„V teenagerovském věku se opravdu moc neodmlouvalo a co řekl trenér, to platilo. Byla jsem ale vždycky ten typ, co poslouchá své tělo. Když jsem od něj měla signály, že je toho už moc, řekla jsem, že to dělat nebudu. Pokud tělo není odpočinuté, nikam se neposunete. Na tohle se za nás, ale úplně nehledělo. Na soustředěních byl jasně daný tréninkový plán pro šest nejlepších sportovkyň, které ho musely bez výjimky splnit. S tím já se moc neztotožňuju. Jsem zastáncem toho, že regenerace je strašně důležitá a znám spoustu sportovců, kteří na tohle doplatili.“
Byla jste v reprezentačním týmu jediná, která nechtěla jít za svoje limity i když vám to nařídil trenér?
„Určitě jsem jediná nebyla. Naproti ostatním jsem ale vždycky měla trošku prořízlejší pusu a uměla jsem říct, co chci a nechci. Bylo to způsobené i určitou nedůvěrou v některé trenéry. Na reprezentačních soustředěních vás někteří z nich vůbec neznali, neměli povědomí o vaší aktuální formě, a přesto jste se museli řídit jejich pokyny. S tím mám osobně problém. Jak po vás někdo může chtít určitý druh a objem tréninku, když neví, jak na to vaše tělo bude reagovat a jestli vám to neublíží. Myslím, že v takovém případě máte právo říct, kdy toho máte už dost. Reprezentační soustředění byla někdy jak koncentrační tábor. Dokonce ani strava nebyla stoprocentně pohlídaná, jak byste čekali u mladých elitních závodníků, což hodně ovlivňuje regenerační schopnost a výkon.“
To se vám na soustředění asi většinou moc nechtělo.
„Opravdu jsem se netěšila. Byly tam super holky, ale neměla jsem tam svého trenéra, který věděl, jak se mnou zacházet a co mi vyhovuje. Nechtěla jsem se nechat zničit cizím trenérem. Pokud jedete na soustředění s bolavými koleny a v rámci některých tréninků vás čekají dlouhé seběhy, můžete si kolena odrovnat na zbytek sezony. Na soustředěních se ale moc neodmlouvalo.“
Když byste přišla za reprezentačním trenérem s tím, že vás bolí kolena a cvičení dělat nebudete, prošlo by to?
„Když řeknete, že něco dělat nebudete, nikdo vás k tomu samozřejmě nemůže donutit, ale dali by vám to sežrat. Nikdo nechtěl, aby na něho bylo nahlíženo jako na simulanta. To, že někdy řeknete, že je toho na vás už moc, ale přece není projev slabosti. Sport bolí, to je jasná věc. Jenže není bolest jako bolest a je na každým z nás se naučit rozeznávat, co už je přes čáru a škodí nám. Když jsem byla v dorosteneckém věku, a jela jsem nominační závod na mistrovství světa běžkařů, při závodě se mi podařilo spadnout a roztříštila jsem si kost na palci. Hned mi bylo jasné, že něco není v pořádku. Strašně jsem se ale tehdy bála toho, že mi někdo řekne, že jsem simulant a závod jsem raději dojela. Když jsem pak v cíli odhodila rukavici, palec mi bezvládně visel jen na úponech. (smích) Zbytek sezony jsem odjezdila s rukou v dlaze a první závod po operaci palce jsem jela s jednou hůlkou."
Co na přehnané tréninkové dávky říkali vaši rodiče?
„Rodiče do toho zase tolik neviděli. Byly situace, kdy přišel člověk z tréninku tak hotovej, že si nebyl schopný odemknout ani dveře. Nebylo to ale pořád, takže to rodiče neřešili. Dle mého názoru byly tyto stavy způsobené nejen extrémními tréninky ale i neznalostí stravy, která byla opravdu podceňovaná. Člověk šel na trénink a dopředu nevěděl, že tam stráví jednou tolik času, než si myslí. Když vám došel cukr, byla to konečná. Tehdy nebylo tolik informací na internetu, mohli jste si něco najít v knížkách, ale to bylo všechno.“
O podceňování stravy trenéry mluvila ve své knize i Gabriela Koukalová.
„Problémy s příjmem potravy, které popisovala v knížce Gábi, tam měla snad úplně každá holka, což je hrozné. Já jsem nebyla výjimka. Myslím, že tohle jde jednoznačně za trenéry. Když jste v pubertě, vaše tělo se vyvíjí. Když vám pak trenér před ostatními řekne, že s tímhle zadkem nemůžete vyhrávat, tak ač se tomu bráníte, budete na to myslet.“
To vám řekl trenér?
„Ano, přitom, když se nad tím zamyslím, nebyla jsem nikdy obézní. Měla jsem skvělého trenéra a určitě mi tím nechtěl nějak ublížit, zkrátka jen nedomyslel, jak si to holka v pubertě může přebrat. Samozřejmě každé kilo navíc je pro sportovce zátěží a pokud se dostanete na závod, který se vám nevyvede, budete přemýšlet nad tím, jestli to náhodou nebylo tím, že opravdu vážíte moc. Ideální by bylo, kdyby měl každý trenér k ruce i výživového poradce. Pokud řekne svěřenkyni, že je při těle, chudák holka často neví, co má jíst, aby se to zlepšilo. Na soustředěních jsme jedli rohlíky a nikdo nás v téhle oblasti nevzdělával. Není proto divu, že se některé holky rozhodly nejíst vůbec nic, to je jistota, že nepřiberete.“
Nebudete dávat na obdiv, že jdete zvracet
Zaznamenal někdo, že s vámi něco není v pořádku?
„Já jsem i v tomto období nějakým způsobem jedla, takže mě ze začátku nikdo z ničeho nepodezíral. Měla jsem ale tak extrémně malé porce, že si říkám, jak jsem na tom zvládla fungovat. U mě to byla kombinace anorexie a bulimie. Všechno se točilo kolem stravy a přestala jsem se i socializovat. Neměla jsem na to prostě energii. Věděla jsem, že musím být v osm hodin v posteli a co nejrychleji usnout, aby mě nedohnal hlad. Všechno jsem si taky půlila. Na svačinu jsem měla třeba müsli tyčinku, ale dala jsem si jen půlku. Na večeři pak zapečený toust, ale zase jen půlku.“
Měla jste pak vůbec energii na tréninky?
„Z nějakých 65 kil jsem se relativně rychle dostala na 56. Nejhorší bylo, že jak šla váha dolů, začalo se mi opravdu víc dařit. Najednou jsem byla lehčí a na běžkách jsem úplně lítala. Krátkodobě to tak bohužel opravdu bylo. Z dlouhodobého hlediska hrozí samozřejmě zdravotní problémy, ale chvíli to trvá, než si tělo vyplácá všechny zásoby nutné pro výkon.“
Gabriela Koukalová tvrdí, že tyto problémy měla deset let. Její bývalí trenéři namítají, že by si toho museli všimnout. Co na to říkáte vy?
„Nesmysl, toho si trenér nemá jak všimnout. Nebudete dávat na obdiv, že nejíte nebo po jídle chodíte zvracet. Dá se to strašně jednoduše schovat a věřím, že takhle můžete fungovat i deset let. Samozřejmě, pokud nejíte nic, asi to dlouho nevydržíte. Pokud ale jíte alespoň nějaké minimum, věřím, že to tak jde dělat i dlouhodobě. U mě si toho nakonec trenér všiml, ale jediný rozdíl byl v tom, že přestal říkat: už nejez a změnil to na: tak už se najez. Že by mě ale někdo kontroloval, to ne. Všichni sice viděli, že mi váha spadla, ale nikdo to nějak víc neřešil.“
Jak jste se z problémů s příjmem potravy nakonec dostala?
„U mě se to vyřešilo tím, že jsem skončila se sportem. Nebyl už tedy takový tlak na to, abych byla hubená, takže jsem si to nějak zvládla vyřešit sama. Po zhruba čtyřech měsících mi váha přestala padat. Když jsem vážila 56 kilo, sama jsem cítila, že tohle je stop stav a, že dál už hubnout nemůžu. Abych to úplně dostala z hlavy a přestala jídlo řešit trvalo ale celkově tři roky.“
Myslíte si, že se v této oblasti něco změnilo za tu dobu, co jste vrcholový sport opustila?
„V profi sportu se nepohybuju, takže samozřejmě nevím, jak to je ve skutečnosti. Myslím si ale, že se toho zase tolik nezměnilo. Je to hodně o financích. Bylo by ideální, aby s klubem vždy spolupracoval kromě trenéra i výživový poradce a psycholog. Ne každý klub je na tom tak, aby si mohl všechny tři odborníky dovolit. Často je tedy zodpovědnost jen na trenérovi, který pochopitelně v dalších dvou oblastech zase tak hluboké znalosti nemá.“
Jaké to bylo, když jste skončila ze dne na den s lyžováním?
„Náročné. Do té doby jsem měla přesně nalajnovaný život a volno jen čtrnáct dnů v roce. Najednou jsem nevěděla, jak si mám naplánovat volný čas. Byla jsem zvyklá, že každý víkend byl trénink, takže jsem nic takového řešit nemusela. Když skončíte se sportem, začnete hledat sami sebe. Zjišťujete, co vám vyhovuje, protože do té doby jste na to neměli prostor. Konečně jsem mohla třeba začít chodit na diskotéky nebo si zajet na snowboard, což jsem do té doby kvůli riziku zranění nemohla. Vyjela jsem taky několikrát pracovně do zahraničí. Tohle období sebepoznávání trvalo hodně dlouho.“
Neříkáte si občas, kde jste mohla být, kdybyste s lyžováním neskončila?
„Ne, tohle nemám. Obdivuju všechny, kdo vrcholově sportují. Je to náročné a vím, jaké oběti to stojí. Musíte být do jisté míry i sobec, protože máte jasně daný plán a všichni okolo vás, ať už rodina, přátele nebo partner se tomu musí přizpůsobit. Pokud chcete být světová špička, je to závazek na 24 hodin. Musíte nejen trénovat, ale i regenerovat a myslet na stravu. Já obecně zastávám názor, že ženy nejsou nastavené na vrcholový sport.“
Proč myslíte?
„Smýšlení žen je naprosto odlišné. Strašně nás ovlivňují hormony a emoce. Vždycky doporučuju přečíst si knihy Gabči Koukalové a Martina Fourcadea. Oba ve svých autobiografiích popisují biatlonové prostředí, ale je na tom nádherně vidět rozdíl ve smýšlení sportovkyně a sportovce. Gábi píše o vztazích a o tom, jak to všechno prožívala. Martin tam píše víceméně jen o tréninkových plánech, metodách a přístupu. Vyjma pár drobností tam není nic o jeho pocitech, vztazích s kolegy z týmu nebo rodinou. My ženy tam budeme mít vždycky tu emoční složku, která nás bude hodně ovlivňovat. Dělat vrcholový sport je kvůli tomu pro ženu daleko náročnější.“
Ke sportu jste se ale nakonec po letech přeci jen vrátila.
„Ano, ale už bylo o něčem jiném. Někdy šest let zpátky jsem se chytla na klasické promo na Facebooku. Běžel tam tehdy nějaký sestřih z překážkového závodu Spartan Race. Když jsem to viděla, říkala jsem si, že to musím zkusit. Zmínila jsem se o tom před mým tehdejším přítelem, ten mi domluvil registraci na závod a tak se to spustilo. Přitom jsem si po prvním závodě říkala, že už nikdy v životě.“
Jak na svůj první překážkový závod (OCR) vzpomínáte?
„Pro mě to byl extrém. Šla jsem do toho bez jakékoliv přípravy a navíc jsem hrozně podcenila stravu. Došel mi při tom cukr, před očima jsem měla černo a motala se mi hlava. Byla jsem opravdu mimo. Navíc jsem si vzala malé boty, takže mě i hrozně bolely palce. Když jsem dorazila do cíle, zjistila jsem, že jsem skončila čtvrtá. Začala jsem pak přemýšlet o tom, že kdybych jen trochu zrychlila, mohla bych být třeba na stupních vítězů. V té době jsem navíc zaznamenala, že v Brně, kde jsem bydlela, existuje tréninková skupina, s kterou jsem se rozhodla vyzkoušet pár tréninků. Byla to hrozně super parta, která mě do toho vtáhla.“
V čem překážkové běhy vyhovovaly víc než lyžování?
„Uvědomila jsem si, že sport může být i krásný. Že člověk nemusí jen dřít a honit se za výsledkem. Můžete to dělat i pro radost. Tím že jsem do toho nedávala svých 100 procent, neočekávala jsem, že ze mě bude světová špička. Neměla jsem ani žádného trenéra, a tím pádem nebyl ani takový tlak na výsledek, což mi vyhovovalo. Cvičila jsem tedy podle sebe, mnohdy i kontraproduktivně, jen tak, jak mi to zrovna sedělo. To, že se dostavily výsledky, jsem brala jako překvapení a příjemný bonus."
Teď už ale nezávodíte ani v překážkových bězích. Není to škoda? V OCR jste patřila mezi českou špičku.
„OCR jsem opustila v době, kdy u mě slábla touha po vítězství a vytrácela se tak vášeň. Jsem ráda, že jsem to stejně jako u lyžování udělala v době, kdy jsem z toho nebyla znechucená a mám na to krásné vzpomínky. Ve sportu pokračuju pořád dál, zase tolik se toho u mě nezměnilo, jen teď nechodím na závody a trénuju o trochu méně. Nelituju rozhodně žádného svého rozhodnutí, nebylo to nic neuváženého. Musela jsem spoustě lidem vysvětlovat, proč jsem skončila. U někoho kdo nemá výsledky je to pochopitelné, já jsem ale výsledky ať už v OCR nebo lyžování měla. Ovšem postupem času pro mě přestávaly být cenné. Občas mi někdo řekne, že jsem nevyužila svůj potenciál. To je možná pravda, ale pokud vás to nedělá šťastným, proč u toho zůstávat. Úspěch se nerovná štěstí.“
Petra Veselá
|
