Běžkyně Paulů: Slavné stříbro v migréně. Měla jsem spoustu smůly
„Možná se zdá, že si vymýšlím, ale celý život trpím hrozně na migrény, opravdu hodně. Ve stresu před startem štafety jsem věděla, že migréna přijde, ale říkala jsem si, že musím vydržet. Ani jsem si pak radost ze stříbrné olympijské medaile neužila, jak mi bylo špatně.“ Svůj životní příběh pro Paměť národa odvyprávěla Blanka Paulů, bývalá úspěšná běžkyně na lyžích.
Miluju hory z celého srdce a na lyžích jsem začala jezdit snad od doby, co chodím. Nevím, kolik mi bylo, možná tři roky. Mám to po rodičích, oni propadli lyžování, a proto po válce začali žít ve Vrchlabí. Narodila jsem se tam na jaře 1954, rodiče se jmenovali Stanislav a Božena Šafářovi a čtyři roky přede mnou se narodil můj bratr Stanislav. Maminka i tatínek pracovali ve vrchlabské automobilce.
Začínala jsem jezdit na dřevěných lyžích s koženou patičkou vzadu a řemínkem na uchycení boty vpředu. Pamatuju si, že jsme se s bráchou vydali na kopec, a pak jsme na lyžích jeli zpátky až domů, doslova ke vchodu po chodníku. Tatínek se zlobil, že tím lyže ničíme. Zřejmě tehdy byly zimy lepší, rozhodně bylo víc sněhu.
Byla jsem upovídané dítě a kvůli tomu jsem ze školy často nosila poznámky. Učení mi šlo, ale učitelky mě napomínaly, protože jsem vyrušovala a ráda jsem měla poslední slovo. Maminka byla z těch poznámek vždycky smutná.
Když nás v srpnu 1968 obsadili sovětští vojáci, rodiče se báli, tak nás hned s bratrem odvezli k babičce do Chocně. Bydleli jsme tam u velikánského viaduktu. Na nádraží byl most a takové skály dolů. Brácha mě vždycky ke všemu přizval. Řekl, že půjdeme házet kameny na vlaky. Prý byly naložené zbraněmi nebo nevím, čím přesně. No a my jsme z toho mostu opravdu kameny házeli. Vím, že naši hned druhý nebo třetí den zase přijeli, protože babička řekla, že tam chce jenom mě, že to s bráchou nedá. Tak ho rodiče odvezli.
Modrá bunda od emigranta
Po základní škole jsem nastoupila na gymnázium v Jilemnici, to už jsem se prosadila do dorostenecké a juniorské reprezentace. S juniorskou jsem často jezdila na Slovensko, trénovat do Tater, do Liptovského Hrádku.
V šestnácti jsem se nominovala do předzávodu talentovaných lyžařek, ale v Tatrách bylo tak obrovské množství diváků, že jsem se davem včas neprodrala ke startu a závod jsem zmeškala. Hodně jsem brečela.
Ještě jsem studovala na gymnáziu, když jsem se provdala za Mirka Paulů. Na vysokou jsem nepomýšlela, protože jsem nechtěla být daleko od manžela. Byla jsem zamilovaná. Nakonec jsem udělala kompromis a dálkově vystudovala zeměpis a tělesnou výchovu na pedagogické fakultě v Hradci Králové.
První velký úspěch v zahraničí jsem zažila v italském Tarvisiu. Byla jsem mezi juniorkami třetí. Přišel tam za mnou emigrant Olda Gult, který pocházel někde od Úpice a odešel do Norska. Koupil nám dvě bedny jablek a mně za třetí místo donesl krásnou bleděmodrou prošívanou bundu.
