Staroslavná tradice českých skoků na lyžích zápolí na hraně přežití. Disciplínu zničenou desítkami let systémových chyb přišli zachránit mladí slovinští trenéři Gaj Trček a Jure Šinkovec. Někdejší skokanskou velmoc našli v zoufalé situaci a jejich úkolem nejsou aktuální výsledky, nýbrž vychovat nový tým pro budoucnost. „Věřím, že dno se opravdu našlo. Nedovedu si představit, že by to mohlo padnout ještě někam níž. Doufám, že se posuneme výš,“ říká reprezentační lídr Roman Koudelka.
Zima se blíží… Věta nového bosse skokanské reprezentace Gaje Trčka zní na první poslech zlověstně. Slovinský kouč ale nepřišel zachraňovat rod Starků v Sedmi královstvích. Jeho slova jen lakonicky vystihují současný stav českého týmu. Trček nepřišel jako kouzelník s bleskovým řešením, už jenom proto, že k týmu nastupuje až v samém závěru jarní přípravy. Od nového vedení skokanského úseku dostal čas na systémové řešení.
„Český tým je teď slabý. Budeme pracovat na tom, aby byl silnější. Proto jsme tady. Je před námi hodně práce, aby byl tak silný jako před lety, jako ti staří čeští skokani,“ říká Trček. „Hlavně mladí se musí naučit základy. Je to jako stavba domu. Během tří, čtyř let se můžeme dostat ke střeše.“
Kdysi slavná česká skokanská škola je v rozkladu. V posledním desetiletí se rozloučily osobnosti typu Jakuba Jandy, Jana Matury či Lukáše Hlavy, zároveň příliš brzy končily naděje jako Tomáš Vančura, Vojtěch Štursa nebo Viktor Polášek. Na světové úrovni zbyl jen veterán Roman Koudelka, který se rok a půl od vážné operace kolene stále snaží dostat do bývalé formy. Za ním jsou mladí borci, kteří zatím nemají výkonnost na Světový pohár a potřebují důslednou péči. Proto jsou v Česku Trček s Šinkovecem.
„Chtěli jsme vsadit na mladé kluky. Jsou to bývalí sportovci, nejsou zatížení egem a víme, že půjdou směrem, který jsme si vytyčili. Ten směr je dlouhodobá udržitelnost,“ vysvětluje šéf skokanského úseku Vít Háček. „My nepočítáme s tím, že tuhle sezonu vyhrajeme Světový pohár. Chceme, abychom směřovali k tomu, že ho vyhrajeme za pět, deset let. Radši za pět let…“
Úsměv, který zazněl za poslední větou, je odlehčením situace, v níž však smích dochází. V Česku se rozpadá kdysi četná skokanská infrastruktura, v zemi se už léta v zimě neupravuje ani jeden velký můstek. Zužuje se i mládežnická základna a hnutí navíc ztratilo teoretický kontakt se světem. Skokanské Česko je teď rozvojovým státem.
„Ve světě probíhá nějaký trend, české skoky ho nechytly. Musíme tréninkový systém znovu nastartovat, abychom se přiblížili, kde svět je,“ říká Filip Sakala, místopředseda skokanského úseku a kandidát na jeho sportovního ředitele. „Jde především o techniku v kombinaci s materiálem. Světový pohár se nám vzdálil. A kluci jsou velmi blízko tomu, co se děje.“
Syn slavného leteckého šampiona Jaroslava Sakaly ve Slovinsku žil dlouhá léta a jeho oko bylo při hledání nových trenérů zásadní.
„Nevím, jestli je slovinská škola nejlepší, ale rozhodně mají obrovskou základnu. Jureho znám, byl u B reprezentace, když jsem já skákal. Gaje Trčka znám taky delší dobu, je to supr kluk, vizi má stejnou jako já,“ pochvaluje si Sakala.
Známější ze slovinské dvojice je Šinkovec, který má z roku 2012 týmový bronz z leteckého mistrovství světa. Trček se jako skokan příliš neprosadil. Ve struktuře slovinského týmu má ale za sebou léta zkušeností, pomáhal k úspěchu i Šinkovecovi.
„Chci ukázat, čeho jsem schopen. Je tu hodně lidí, kteří si řeknou, když vidí mé jméno: Kdo to je? Možná proto, že jsem nebyl dobrý skokan, chci dokázat, že můžu být dobrý kouč. To je moje hlavní výhoda. Jsem hladový,“ říká Trček.
Čeká ho teď úkol podobně náročný úkol jako rod Starků v boji o život proti zvůli Lannisterů. Spolu s Šinkovecem musí spojit často nesourodé skokanské prostředí, naladit na stejnou notu nadšence v klubech, kterým ale často schází moderní know-how. Společně musí vychovat novou generaci.
„Jde hlavně o to sdružit kluby, aby pracovaly s dětmi. V nich je budoucnost,“ vysvětluje Trček. „Chceme udělat tým, v němž by do dvou, tří let kluci skákali do top deseti. Ale druhým cílem je skauting, pořádání mítinků a seminářů. Ve Slovinsku to takhle před deseti, patnácti lety udělali a fungovalo to. Spolu můžeme vytvořit velmi dobrý tým. Budoucnost vidím zářivou.“
Očima lídra Romana Koudelky:
„S Jurem Šinkovecem se známe delší dobu, závodili jsme spolu. Tam jsem věděl, že to bude dobré. Hodně ho sleduju poslední rok, dva, udělal obrovský pokrok, co se týče protahovacích cviků, které můžou pomoct k uvolněnosti. To hlavně mě trápí, budeme se snažit na tom pracovat. S Gajem nemám zkušenosti, ale působí na mě milým dojmem. Je hodně akční, asi nevydrží hodně ležet. V tomhle by to mohlo fungovat.“
