Nestává se to často, ale když Jiřího Rašku přepadne nostalgie, sedne si do pokojíku mezi všechny své poháry, medaile a trofeje. Rozhlíží se kolem, potěžká olympijské zlato. „Tenhle život měl smysl,“ říká si legendární skokan na lyžích, který právě dnes slaví sedmdesáté narozeniny. „Z toho mám radost. Že se nežilo jenom tak pro nic za nic.“
Jiří Raška je v rodném Frenštátě pod Radhoštěm respektovanou osobností. Zastupitelé jej dokonce nedávno chtěli navrhnout na starostu města. To ale Raška s díky odmítl.
„Vím co starostování obnáší, sám jsem v zastupitelstvu čtvrté volební období,“ říká rozvážným hlasem. „Můj zdravotní stav není úplně dobrý, ne vždycky jsem schopen celý den fungovat naplno. Nezvládal bych to, jak bych si sám představoval, takže jsem tuhle nabídku okamžitě zavrhnul. Na starostu už nemám síly.“
Slavíte sedmdesáté narozeniny, cítíte se na tento věk?
„Myšlenkami si na sedmdesát nepřipadám, ale fyzicky na tom teď bohužel nejsem moc dobře. Poslední dva roky jsem měl problémy se zdravím. Trošku haprovalo srdíčko a přidávaly se k tomu nějaké další věci, ale snad je to teď lepší. Tak uvidíme. Už v roce 1994 jsem měl operaci trojnásobného by-passu. Před pěti lety navíc zápal plic a nějak mi to postihlo chlopně. Nedomykají, takže od toho mám trošku problémy. K tomu kašel, se kterým se momentálně nedá nic dělat. Operovat by to šlo, ale mám ještě nějaké problémy se srážlivostí krve. Doktoři mají obavy, že by to mimotělní oběh nezvládl. Jak říkám, myšlenkami si na sedmdesát nepřipadám, ale tělo je takové choulostivější.“
Přesto jste v jednom kole…
„Pořád běhám, vyřizuji, zařizuji. Zaplaťpánbůh za to, člověk pak ani nemá čas myslet na choroby. Tedy v rámci možností. Když přijde únava, natáhnu se na půl hodiny, odpočinu si a je to dobré. Jen musím být opatrnější, nepouštět do větší námahy.“
Býváte při jubilejních oslavách nostalgický?
„Teď to bylo asi víc slavnostní, i město k tomu dělalo akci. Přijela spousta kamarádů, olympioniků a spolubojovníků z Remsa Boys party. Ale já sám z toho vědu nedělám. Někdy se do mě sice pustí vzpomínky, ale to jen když se zavede řeč na staré časy, na olympiádu, nebo na skoky obecně. To si pak poplkáme. Ale sám od sebe na vzpomínání ani nemám čas.“
Ani na zlatý olympijský závod z Grenoblu 1968?
„No… Občas si doma sednu mezi poháry a medaile a zavzpomínám si, jak bylo mládí hezké. Jak jsme cestovali po světě, což byl tenkrát problém. Ale ne že by to bylo na denním pořádku. Jen občas mě nostalgie přepadne, tak si do kamrlíku sednu a říkám si, že ten život byl opravdu pěkný, naplněný, smysluplný… Z toho mám radost. Že se nežilo jenom tak pro nic za nic.“
Olympijský triumf byl vaším nejsilnějším zážitkem sportovní kariéry?
„Olympiáda je snem a přáním každého sportovce. Mistrovství světa je sice sportovní úrovní na stejné výši, ale punc olympiády nikdo nesmaže. Pořád je to nejvyšší soutěž, kterou může sportovec absolvovat. I pro mě to byl nejsilnější zážitek.“
A nejhorší?
„Každé zranění a úraz, které vás vyřadí ze hry.“
Sám jste se ale nikdy nerozbil tak moc, jako váš vnuk Jan Mazoch před čtyřmi lety v Zakopaném?
„Já padal málo, ale jednou na Vánoce v roce 1972 jsem měl těžký úraz kolene. Na můstek jsem pak znovu vylezl až po osmi měsících. Měl jsem utržené křížové vazy a roztržené pouzdro.“
Kde se vám to stalo?
„Při nominačních závodech ve Špindlerově Mlýně. Přes noc padal mrznoucí déšť, doskočiště nebylo v dobrém stavu. Já si myslel, že je tam řada mladých kluků, které by mohl úraz potkat, protože to bylo opravdu nebezpečné. Já se už považoval za starého, zkušeného kozáka. Bylo mi jedenatřicet a nepřipouštěl jsem si, že by mě něco zlého potkalo. A to je právě ono! Člověk je rutinér, spoléhá na to, že všechno umí dokonale a nic se mu nemůže stát. Stačí moment nepozornosti nebo podcenění a je zle. Ale s tím Honzovým zraněním se to nedalo srovnat.“
Pro celu vaši rodinu to musel být hodně nepříjemný moment…
„Nevypadalo to dobře. Na ten závod v Zakopaném jsem se díval doma v televizi a hned jsem věděl, že to nebude sranda. Tušil jsem, že zlomeného nic Honza mít nebude, ale zůstal v bezvědomí. Bál jsem se krvácení do mozku, což se opravdu stalo. Téměř čtrnáct dnů byl v umělém spánku. Byl na hraně. Přežije, nepřežije? Otok mozku byl značný, první dny byly kritické a velice náročné. Tohle nikomu nepřeju, aby zažil. Je to váš vnuk, pořád si v duchu probíráte, co jste pro něj mohl nebo nemohl udělat, aby se to nestalo. V Zakopaném to zavinil vítr, proti tomu se jen těžko dá bojovat.“
Jak jste pak prožíval Honzův návrat na můstky?
„Vrátil se a začal docela dobře. V Kontinentálním poháru, což je taková druhá liga po Světovém poháru, měl i pěkné výsledky. Pohyboval se v desítce, párkrát byl na bedně. To bylo povzbuzující. Ale postupně začal mít respekt. Když se začaly hýbat stromy, když na můstku cítil vítr, nebyl si jistý. Měl rodinu, rozhodl se, že toho nechá. Přišel nejdřív za mnou a ptal se, co tomu říkám. Říkal jsem mu: ‚Honzo, mrzí mě to, začal jsi dobře, ale je to jen tvoje rozhodnutí. Nechci tě přemlouvat. Kdyby se náhodou něco stalo, vyčítal bych si to.‘ Nechal jsem to vyloženě na něm. Skončil a je spokojený. Má rodinu, chodí do práce, vede normální život.“
Sám jste končil v roce 1976, když vás poprvé porazil jeden z juniorů…
(ihned zareaguje) „Skončil jsem vlastně už v roce 1974. Nechtěl jsem, měl jsem v plánu vydržet do další olympiády v Innsbrucku 1976. Jenže mě vyřadili z reprezentace, že už jsem starý. Přitom jsem byl v našem žebříčku pořád druhý… V klubu mi sice slíbili, že mě podpoří, že mi připraví takové podmínky, jaké má reprezentační družstvo. Ale uvědomil jsem si, že by to nedělalo dobrotu. V národním týmu už o mě neměli zájem, nedovedl jsem si představit, jak by to fungovalo.“
(krčí rameny) „V roce 1974 jsem třeba vyhrál republiku. Za čtrnáct dnů bylo mistrovství světa ve Falunu a mě do nominace nevzali. Že prý jsem starý… Přišlo mi to nefér.“
Byla v tom politika?
„To ani ne. Spíš to byla záležitost trenéra Bulína. Náš bývalý trenér Remsa byl od sedmdesátého roku mimo republiku. Sice se pak vrátil, stál na mé straně a bojoval za mě jako ústřední trenér. Ale u funkcionářů byly takové nějaké síly, že to prostě bylo takhle. Chtěli se mě zbavit, tak mi navrhli, abych dělal juniorskou reprezentaci. Vzal jsem ji, dělal jsem to zadarmo jako dobrovolník. Jednou za rok jsem si šel s klukama zazávodit a pořád jsem je porážel. A to bylo zase špatně. Prý jsem tím zesměšňoval reprezentaci, vytýkali mi to. Tak jsem řekl, že až mě některý z juniorů v týmu porazí, tak toho nechám a skokačky už definitivně odložím. To se stalo v roce 1976. Franta Nováků mě při mezinárodních závodech porazil, tak jsem řekl – slovo dělá chlapa, končím. Už je nebudu otravovat a dráždit. Udělal jsem si na fakultě v Praze trenéřinu, tříletou školu. A trénování jsem nechal až před pěti lety.“
Jak si pak vedl František Novák, sledoval jste jej?
„Skákal velmi dobře, byl v reprezentaci. Byl to talentovaný kluk, měl jsem ho hrozně rád. Měl výsledky, ale poměrně brzy se na skoky vykašlal a věnoval se rodině. V Harrachově si postavil penzion a začal podnikat.“
Nechybí vám skoky?
„Když skončíte, je to definitivní. Skoky si nemůžete jen tak jít ťuknout, jako fotbalisté, nebo hokejisté v důchodu. Letět vzduchem je přitom tak nádherný pocit! Ale já se nalétal dost, něčeho jsem i dosáhnul, jsem spokojený.“
Narozen: 4. února 1941 ve Frenštátu pod Radhoštěm |
