Sdruženáři trénovali před startem SP jen na můstku pro děti
Bez jediného skoku na regulérním můstku vtrhli čeští reprezentanti v severské kombinaci do programu Světového poháru. Kvůli nedostatku sněhu ve střední Evropě a silnému větru na severu museli zvládnout úvodní závody v divokých podmínkách finského Kuusama bez skokanské přípravy.
Se solidním dvanáctým místem z individuálního závodu se vrátil z Kuusamu současný lídr sdruženářského týmu Miroslav Dvořák, který ale v úžasné stíhačce na běžkách, v které si polepšil o pětatřicet míst, už jen napravoval pokaženou skokanskou část. Ta se mu nepovedla především proto, že měl téměř minimální možnost skokanského tréninku na sněhu.
„Měl jsem dva skoky na můstku K 60 v protivětru dvanáct metrů za sekundu,“ líčí Dvořák. „Pak jsme udělali dva skoky na tréninku a šli jsme do provizorního kola, které se počítalo jako závodní.“
Proti českým sdruženářům se těsně před startem sezony všechno spiklo. Před prvními závody sezony ve finském Kuusamu se vůbec nedostali k regulérnímu skoku.
„Ve Finsku jsme to chtěli dohnat a den před kvalifikací jsme odjeli do Rovaniemi. Když jsme tam přijeli, foukal vítr o síle deseti, dvanácti metrů za sekundu, bralo nám to čepice,“ říká reprezentační trenér Luděk Šablatura, jehož tým si ale vynutil pár skoků aspoň na menším můstku.
„Šéf můstku řekl, že se skákat nedá. Proti jeho rozhodnutí jsme si vymetli padesátku a udělali dva skoky. Aspoň měli kluci lyže na noze.“
S téměř nulovými aktuálními skokanskými zkušenostmi čekal reprezentaci závod v Kuusamu, kde je můstek známý silnými větrnými poryvy. To může být nebezpečné. Na začátku sezony si totiž v takových podmínkách často nejsou jistí ani skokani – specialisté.
„Není to příjmené. Radši bych si skočil někde v klidu. Finsko je divoké. Když člověk není vyskákaný, je buď, a nebo, že tam předvede dobrý skok. Mně se to nepovedlo,“ říká Dvořák.
„Když už jsem byl na věži, člověk se snaží udělat, na co je zvyklý. Ale je to nejistota. Člověk má větší respekt, když podmínky nejsou ideální a přesně se neví, co to s ním udělá.“
Dvořák je v současnosti největší nadějí sdruženářského týmu v olympijské sezoně. I když se teprve v pondělí ráno vrátil z Kuusama, hned v úterý s trenérem Šablaturou odletí do norského Lillehammeru a doufám, že ve středu si před dalšími závody absolvuje na zdejším můstku skokanský den.
„Doufám, že v Lillehammeru budou dobré podmínky. Je to nejlepší areál na světě, kde se dá trénovat,“ říká Dvořák. „Skoků se dá udělat hodně, můstky jsou ideální. Doufám, že se dostanu do lepší skokanské formy a výsledkově se to zvedne.“
Pokud se Dvořák na můstcích dostane do kondice, může se stát jedním z černých koní české olympijské výpravy v Soči. Už minulou zimu se zabydlel v elitní desítce Světového poháru, v kazašském Almaty skončil třetí, těsně před mistrovstvím světa mu ale formu sebrala nemoc. Pro únorovou olympiádu má vysoké cíle.
„Trénuju jedenáct let, od nástupu do střední školy každý den. Dávám do toho všechno. Když budu patnáctý, spokojený samozřejmě nebudu,“ hlásí Dvořák. „Když se to sejde, můžu se rovnat s nejelpšími v téhle disciplíně. Budu se chtít s nimi prát vepředu. Kdybych si mohl vybírat, tak bych chtěl samozřejmě vyhrát.“
