Záhrobská: Všechno ztichne a vezu se
Do nové etapy své kariéry jde lyžařka Šárka Záhrobská usměvavá a uvolněná. Po dramatickém profesionálním rozchodu s bývalým trenérem a otcem Petrem Záhrobským si zvyká na filozofi i nového kouče, zkušeného experta Pavla Šťastného.
Když nedávno každé ráno za tmy vstávala a pospíchala do jednotvárné dřiny na rakouském ledovci Pitztal, podzimní splín neměl v její duši místo. „Pavel se mě snaží naučit, abych si každou jízdu užívala,“ říká Záhrobská.
Ze zázračného talentu vyrostla sebevědomá žena. Šárka Záhrobská má za sebou nevídanou sérii čtyř medailí z vrcholných akcí a v nové sezoně se dívá vysoko. Přemýšlí o fotografiích s další medailí z mistrovství světa nebo se slalomářským glóbem za vítězství ve Světového poháru.
„V lyžování mi dal strašně moc, přinesl hodně nových věcí. Spousta trenérů vidí, že je něco špatně, ale strašně málo umí poradit, jak to udělat jinak, jak vás navést přes jiná cvičení, abyste pochopili ten pohyb. Pavel to umí výborně.“
Na co jste se zaměřili?
„V obřáku jsme začínali v podstatě znovu od nuly. Strávili jsme strašně moc jízd a hodin takzvanými drills, což jsou cvičení mimo brány, hodně s hůlkami. Spoustu času jsme věnovali i ježdění na kratších slalomkách. Díky Pavlovi jsem objevila strašně moc nových věcí.“
Oponujete mu také někdy?
„Není moc v čem. Mám k němu naprostou důvěru. Zatím se mi nestalo, že bych měla pocit, že něco, co mi radí, je blbost. Když na tréninku řeknu, že mi stačí dvanáct jízd, Pavel mě nenutí do třinácté. Ale jinak nemám s velkým objemem tréninku problém. Nenastávají situace, že bych po pěti jízdách řekla, že už jezdit nebudu. Naopak si kolikrát myslím, že bych jezdila víc, ale Pavel řekne, že to pro dnešek stačí, že to necháme.“
Trenér se s vámi snaží mluvit anglicky, abyste na startu závodů rozuměla komunikaci zahraničních trenérů z vysílaček. Pomáhá to?
„Samozřejmě. Když to uslyším, budu tomu víc rozumět. Lyžařské výrazy se opakují hodně. Neřekla bych, že umím plynně anglicky. Je super, že s Pavlem můžu mluvit. Mluvit je důležitý, ne se učit jenom slovíčka. Možnost s ním mluvit anglicky mi určitě hodně dává, učím se i spoustu výrazů z lyžařské branže. Během drills je spousta cvičení, která mají jen anglické názvy, ani bych nevěděla, jak to říct česky. Dřív bych nevěděla, co po mně chce.“
O čem si s trenérem anglicky povídáte?
„Říkáme si úplně to samé, co si povídáme česky. U večeře, když hodnotíme trénink, nebo když někdo říká, jaké je počasí v Česku. Prostě konverzujeme v angličtině.“
Už loni jste zažila přelomovou sezonu, ve které jste se trenérsky odpoutala od svého otce. V čem vám pomohla olympijská medaile z Vancouveru?
„Jezdím mnohem víc v klidu než dřív, ale není to úplně jen těmi medailemi. Je to krásný pocit a málokdo má sbírku všech medailí ve slalomu z mistrovství světa a ne všichni mají doma medaili z olympijských her. Je to spíše tím, že na spoustu věcí pohlížím jinak než dřív a tolik ty závody neřeším. Cílů a met, které nejsou splněné a můžou se splnit, těch je spousta. Bylo by moc hezký, kdybychom se po sezoně mohli u glóbu a nějaké medaile fotit. Udělám všechno, abych byla nejlepší, nebo patřila mezi nejlepší. Ale nebudu po sezoně slzet, když tu ten glóbus stát nebude.“
Byl by pro vás víc malý glóbus za triumf ve slalomovém Světovém poháru, nebo medaile z mistrovství světa?
„Je to něco jiného, hrozně těžko se to srovnává. Medaile je úžasný výsledek. Mistrovství světa je strašně složité v tom, že to tam musíte dokázat okamžitě. Stačí jedna chyba v prvním kole a na medaile můžete zapomenout. Ve Světovém poháru se vám nepovedou dva závody, ale je pořád šance ho získat. Když ale chcete o malém glóbu přemýšlet, musíte stabilně jezdit do třetího místa.“
„Ve slalomu nevypadávám hlavně proto, že jsem extrémně vyježděná. Nemyslím si, že na přední příčky se posunu tím, že začnu víc riskovat a každý třetí závod pak vypadnu. Mám ohromnou jistotu, tisíce a tisíce bran...“
Necítíte po změně trenéra tlak na výsledky?
„Vůbec, ani on to tak nebere. Pavel se mě snaží naučit, aby to na lyžích byl zážitek, hezký pocit z jízdy. A opravdu, když to začne všechno fungovat, začnete využívat odstředivé síly a neperete se s nimi, to je opravdu úžasný zážitek. Vyrovná se všem těm medailím.“
Když to takhle sedne, jak jízdu vnímáte?
„Když je hezký sníh, najednou máte pocit, že se nemusíte vůbec dřít. Vůbec vás to nevyčerpá a hrajete si jen se silami, které na vás působí. Máte pocit, jako by najednou všechno ztichlo. Jedete takovým tunelem, prostě se vezete. Úžasný pocit! Když se jízda povede a funguje všechno, jak má, pak nejsem vůbec unavená.“
Dají se ty síly využívat i při závodě?
„Tam na vás působí stres a nervozita, nervy pracují. Ale je důležité udělat to i tam.“
Uvědomujete si, že vás čeká už devátá sezona ve Světovém poháru?
„Je to hodně, už se to krátí. Už toho mám víc za sebou než před sebou. Už nepatřím k těm nejmladším jako dřív.“
Takže jste zlatý střed?
„No, už jsem za zlatým středem...“ (smích)
Cítíte se stále fyzicky na vrcholu?
„Pavel Kolář říká, že po pětadvaceti letech se to začíná lámat, tělo potřebuje víc odpočinku. Zatím to na sobě necítím, pořád mám prostor se rozvíjet po fyzické i technické stránce, mám spoustu rezerv. trenér třeba říkal, že při jízdě vypadám jako baletka. Chválí mě, že mám úžasný cit pro skluz a nereju tam. Ale teď už tam mám naštěstí daleko víc dynamiky. Vypadá to silověji.“
