ROZHOVOR | Slavná parta, kterou tvrdou rukou vycepoval k vládě nad skokanským světem, přišla o svého nejlepšího chlapce. Třiaosmdesátiletý trenér Zdeněk Remsa byl se zesnulým olympijským šampionem Jiřím Raškou ve styku téměř do jeho posledních chvil. „Vzalo mě to dost,“ říká legendární kouč.
Věděl jste o tom, že se Raškův stav horší?
„Věděl jsem to už dlouho. Každý týden jsem mu volal. Naposledy jsme se viděli v Praze na setkání olympioniků. Byli tam ještě Hubač, Divila, Motejlek. To jsme ještě pokecali. Pak jsem mu volal v sobotu a už nemohl moc mluvit. V neděli ho rychlá odvezla do špitálu. Měl nemocné srdce, ledvinové i jaterní problémy. Všichni mu půjdeme na pohřeb, to je jasné.“
Jak na něj budete vzpomínat?
„Klukům jsem říkal, že musí dělat víc než ostatní, abychom předběhli svět. Jirka Raška byl bezvadný, poctivý v tréninku.“
Prý neměl takový talent jako jiní.
„On neměl takovou dynamiku jako někteří ostatní kluci. Zase měl ohromný cit pro let vzduchem, pro správný plynulý odskok, měl perfektní telemark. U něj převažovala technika. To mu hodně pomohlo. Dynamiku jsme trénovali tvrdě, na to jsem dbal. Dostávali velké záběry. A Jirka se lepšil.“
„V roce 1964 jsem mu na Turné říkal: Zášvihem s přetočením rukou nemůžeš skákat. Hoď tam zaďáka, to je pro tebe jako dělané. Nechtělo se mu do toho. Pak se ale rozbil v Semmeringu, nemohl na rameno, a tak zaďáka začal. Vyhovovalo mu to. Chtěl jsem, aby jel na olympiádu do Innsbrucku, ale nepovolili to. I když jsem nabízel, ať jede místo mě.“
Jak Raška reagoval?
„Myslel jsem, že zahodí lyže a přestane závodit. Ale tam přišel zlom. On začal naopak tvrdě, cílevědomě trénovat. Chtěl ukázat, že není takový srab. A nakonec to dokázal. Obdivoval jsem tu jeho píli a vůli po dosažení nejlepších výsledků. Byl to poctivej, fajnovej kluk.“
Jak vzpomínáte na rakouskou lest na další olympiádě v Grenoblu, kde Raška vyhrál?
„Byl mráz asi jedenáct stupňů, ale Rakušáci skákali dobře na mokrém sněhu. Rakouský delegát vzal pytel se solí a nechal nájezd prosolit, aby tam byly srágory. My měli namazáno na suchý, tvrdý sníh. Vzbouřili jsme se, nájezd se musel sundat a začalo se se zpožděním.“
Olympijské zlato zajistilo Raškovi místo v pohádce, kterou napsal Ota Pavel, chodil spisovatel i za vámi?
„S Otou jsem se znal moc dobře. Znal i moji ženu. Vlastně mu vykládala spíš ona, protože jsem byl pořád pryč. Chtěli jsme spolu napsat knížku, jenže mi umřel.“
Nepřijde vám, že je Raška opravdu pohádková postava?
„On je pohádková postava. Menší, ale bezvadnej. Byl to kamarád, parťák. Celý život makal, nic se mu nedá vyčíst.“
